K minulému čtení ve tmě

17.-23.3.2010

O hře mluvíme v různém smyslu – legetai pollachós, pokusím se trochu některé ty smysly rozlišit. Důležitý rozdíl vidím v tom, že někdy vypovídáme hru jako vztažný, relativní pojem, zejména když mluvíme o hře v protikladu k něčemu opačnému a jindy jako nevztažný, konkrétní, když ukazujeme pouze na vlastnosti určité hry.

Vezměme si příklad určité hry, jako je na schovávanou. Hru dělá několik jednoduchých pravidel (první se chvíli nedívá, ostatní se mezitím schovají, první je potom hledá) - ta pravidla dávají účastníkům dostatek volnosti a jsou pouze interní: platí a dávají příslušný význam pouze uvnitř této hry. Pokud se něco podobného děje někde venku mimo tuto hru, tak to pro samotnou hru nemá význam, hra se na to neohlíží, není tím podmíněná a není závislá na tom vztahu – je nevztažným a odtrženým „světem“ pro sebe. Pokud při procházce lesem narazím na člověka, který mi byl zakrytý za stromem, může to znamenat různé věci a situace, včetně některých choulostivých, ale neznamená to, že by tím prohrál hru na schovávanou. Řekněme, že tento první smysl hry – budu mu říkat hra1 – by se dal přibližně popsat tak, že je to soustava pravidel, která jsou nevztažná a dávají dost volného prostoru.

S druhým významem – hra2 – vstupujeme do vztažného pole, kde už se nedají jednoduše ukazovat příklady. Když o něčem řekneme „je to jenom hra“, myslíme tím něco jako „není to míněno vážně“. Hra tu vystupuje jako protiklad vážnosti a oba protikladné pojmy se mohou vzájemně zastupovat. Jeden význam lze nahradit negací druhého, místo hra řekneme ve stejném významu nevážnost. Význam jednoho pojmu je dán vztahem k druhému pojmu - podle toho, jaký uvažujeme protiklad hry, proměňuje se význam samotné hry, resp. příslušného vztahu. Zde budu považovat za protiklad hry2: něco vážného, něco povinného, odpovědnost vůči daným pravidlům, takže protikladem tohoto protikladu, hrou, je nějaká lehkovážnost a nezávaznost a bezodpovědnost. Uvažování v pojmovém protikladu můžeme ilustrovat konkrétním příkladem, ale nebude to příklad samotné hry: musí tu vystupovat dvě činnosti zároveň a mělo by se podařit odhlédnout od samotných těch činností a uvidět pouze jejich příslušný poměr. Dejme tomu, že někdo pronese výčitku: zatímco otec opravuje auto, ty si tu hraješ s angličákem. Výpověď je postavená jako protiklad dvou činností, přestože jde třeba v obou případech o výměnu pneumatik - v čem je ta protikladnost? V případě otce se jedná o odpovědnou péči o důležitý rodinný prostředek, zatímco činnost toho druhého nemá podobný vážný význam pro chod domácnosti: ať je to cokoli, nemá to tu vážnost, a tedy je to pouhá hra. Vezměme příklad druhé výčitky: můj otec jde do války, zatímco tvůj otec si doma hraje s automobilem. Výpověď je postavená opět jako protiklad hry a něčeho druhého, ale tentokráte má význam hry oprava skutečného auta, tedy stejná činnost, která byla v předchozím příkladu protikladem hry. Tou vážnou činností je ve druhém příkladu řekněme nasazování života za stát, zatímco domácí práce jsou vůči tomu pouhá hra, bez podobné povinnosti. Vztažný význam hra2 nemůžeme ztotožnit se žádnou konkrétní činností, protože to není konkrétní činnost, ale pojmový vztah, resp. jeden pól toho vztahu. V tomto významu lze o libovolné činnosti mluvit jako o hře a zase jako o protikladu hry, podle toho, do jakého ji postavíme protikladu a co stanovíme jako „to vážné, o co tu skutečně jde“.

Třetí význam – hra3 – bude nevztažný (jako hra1), takže můžeme začít příkladem: dítě dostane do ruky předmět, který vidí prvně v životě, třeba propisku; má z něho radost a zkouší všechno možné, co se s ním dá dělat; různě ho okusuje, hází s ním a píchá, také zkouší jeho psací fungování, a tak dále: hraje si s ním. Říkáme „hraje si“ a nikoli „hraje (něco)“ – používáme trochu jiné sloveso (intranzitivní), nebo také mluvíme o hravosti, tj. nějaké schopnosti, spíše než činnosti, ale v podstatě nám tento význam spadá k ostatním a chápeme, že tu jde opět o hru. Hra v konkrétním významu se nevymezuje vůči druhým významům, týká se pouze rysů samotné činnosti: dítě si dělá s tím předmětem cokoli, co ho nějak baví a v čem si něco nachází, bez ohledu na to, čím je ten předmět vně jeho hry a jak se má správně používat; nedá se říct, že porušuje pravidla, jak s danou věcí zacházet (propiska správně slouží ke psaní) – ono se k těm správným pravidlům vůbec nevztahuje. Smyslem jeho činnosti je prostě zkoušet všechno možné, co se dá s tou daností dělat a objevovat a radovat se z významů a pravidel, které se při tom objevují, bez ohledu na vnější účely.

Čtvrtý význam – hra 4 - bude vztažný (jako hra2). Hra a hravost znamená nějakou volnost ve vztahu k danostem a nepředpojatost a otevřenost novým souvislostem při zacházení s danou věcí a danými pravidly, v protikladu k upjatému a strnulému a sterilnímu a automatickému a pedantsky přísnému dodržování toho, co se s tím a v dané situaci má dělat. Nenacházím tu jedno nejlepší slovo pro ten pojmový protiklad hry, řekněme třeba upjatost. O hře a hravosti potom mluvíme ve stejném smyslu jako o neupjatosti. Ještě příklad se dvěma členy, které je třeba opět chápat jako nahraditelné zástupce pojmového vztahu. Architekt si hraje s modýlkem budovy, zkouší různé možnosti, co by se s tím dalo dělat, místo aby to vzal podle dobové šablony. A ještě o tom stejném architektovi: nenechá se přesvědčit od dětí, aby ten modýlek zapálil a hrálo se na požár a na válku a co ještě by se s tím dalo dělat, protože dospělí si neumějí hrát. Opět jsem se snažil najít takový příklad, aby stejná určitá činnost (stavění modýlku) jednou byla hrou a podruhé nebyla hrou, podle toho, v jakém ji uvažujeme vztahu.

Nemám zde ani tak ambice vypočítávat všechny významy hry, které by se daly rozlišit, jako spíše se pokouším představit určitý způsob, jak zacházet s daným pojmem. Jaké důležité významy jsem vynechal? [fn]Vyhýbám se tu všem vlastnostem hry, které bych musel interpretovat jako nějakou směs významů hry a zbytku světa, všem hraničním významům začátku a konce hry, jako je vytváření hry a vstupování do hry s plánem zakotveným ve vnějším světě; soutěž, která se do hry přináší zvenčí; konec hry, resp. vítězství a prohra, kterého význam se vynáší ze hry ven; dohlížení nad hrou, soudcování, které se řídí stejnými principy ve hře jako mimo hru. Uvažování ve směsích významů je normální, hlava není čip, ve kterém by byl vždy pouze jeden nebo opačný význam, ale zde jsem chtěl dát příležitost a přednost rozlišování.[/fn]
Například: hrát někoho, předstírat, jenom to dělat, ale také dovést napodobit, jednak jako určitou činnost (hra5) a jednak ve vztažném smyslu (hra6) v protikladu k: být takovým doopravdy, dělat to skutečně. Hra jako nápodoba, fikce, jenom jako, v protikladu ke skutečnosti, naostro, atd.. Je to význam spíše pozitivní (jako hra4) nebo spíše negativní (jako hra2)? Nebo je třeba rozlišovat pozitivní a negativní zvlášť, takže přidáme ještě hru7 a hru8? Způsob, kterým si lze trochu pomoct, když se jeden dostane do nejasnosti a zmatku ohledně určitého pojmu, nebo se trochu bránit, když je do toho zmatku cíleně uvrhován. Víceznačný a relativní pojem hry je velkou příležitostí k pojmovému kejklířství a sofistice a různému matoucímu klouzání a přeskakování mezi jednotlivými významy a relacemi, ze kterých se jednomu točí hlava a vidí obrazy. Takové točení snad může mít startovací efekt, když to jednoho přiměje k tomu, aby se pokusil vymotat – jindy to má ale účinek skličující, když to přivádí k dojmu relativity všeho a k rezignaci na naše schopnosti se o tom domluvit. Pokud se o jedné věci jedním dechem říká, že to „je x“ a potom zase, že to „není x“, mělo by být povinností řečníka doplnit, že tu uvažuje „x“ pokaždé v jiném smyslu a relaci (a v jakém), takže ten rozpor, který se tu ukazuje, je pouze ve slově (fakticky se o té věci bezrozporně vypovídá, že to „je x“ a že to „není y“). Když říkáme o jedné činnosti, že to „je hra“ a potom zase, že to „není hra“, dělá to dojem, buď že je ta věc nesmyslná, nebo že vypovídání není schopné něco postihnout - kterému by se dalo vyhnout upřesněním, že pokaždé máme na mysli jinou hru a jiný vztah. Když se ukazuje u každé libovolné činnosti, že je to jenom hra, neznamená to, že se nic nedá brát vážně, ale naopak každá ta výpověď předpokládá a zamlčuje něco vážného, vůči čemu se vymezuje. Kouzlo takových tmářských řečí by se dalo zlomit, když se podaří identifikovat různé významy a vztahy, které se tu zaměňují a zakrývají.

Zvláštní šalba vzniká, když se při určitých výpovědích zapomíná používat „jako“, jako v básnických obrazech. Pokud shledávám podobnost mezi situací dělníka a situací zapřáhnutého koně, mohu se vyslovit, že ten člověk dře jako kůň a je jako kůň. Básník to řekne bez „jako“: Člověk je kůň ..., protože to „jako“ je nevysloveně předsunuté před celou básní - „jako“ odděluje báseň od ostatních řečí a věcí jako uvozovky. Pokud si chceme v normální řeči trochu zabásnit a promluvit tak zvaně obrazně, dáme takovou řeč jakoby do uvozovek jiného tónu v hlase a jiného výrazu ve tváři, protože ten člověk není kůň ve stejném smyslu, jako jsem já člověk. Ve výpovědích, kde se o něčem říká, že je to hra, se „jako“ používá podivně málo: je to hra a nikoli je to jako hra. Jinak u vztažných a jinak u konkrétních významů hry. Protikladem určité hry (hra1 a hra3) není „nehra“, ale „nikoli tato hra“, to ostatní, než tato hra. Pokud něco jiného, než tuto hru, poměřuji s touto hrou, měl by být rozdíl obou věcí zvýrazněný připodobňovacím „jako“. Pokud mám dojem, že se politikové v nějakém smyslu schovávají před veřejností, řeknu, že politika je jako hra na schovávanou; pokud chci říct, že to auto nemáš řídit tak upjatě, tak řeknu, že si s tím máš jakoby hrát. U nevztažných významů hry nerozlišujeme, jestli si dotyčný uvědomuje, že hraje, že to, co dělá je hra, nebo neuvědomuje, ale jestli následuje daná pravidla (je v tom, vnímá to, řídí se tím, rozhoduje se podle toho) a volně zachází s danou skutečností: potom hraje, nebo nikoli a potom nehraje. Proti tomu u vztažných významů (hra2 a hra4) je vědomost, vědomí že jde o hru a nevědomost rozhodující kritérium. Každá činnost je nebo není hrou podle toho, v jakém ji uvažujeme vztahu a podobně je nebo není vědomou hrou, podle toho, zda ji ten, kdo hraje, nahlíží v příslušném vztahu a protikladu. Opravář auta a stavitel modelu si vědomě nehrají, pokud svou činnost nenahlížejí v příslušném vztahu k vážnosti války a ke stavitelskému automatismu. Vědomost a nevědomost by se měla rozlišovat připodobňovacím „jako“: „on si s tím jakoby hraje“ znamená, že nejde o vědomou hru dotyčného, pouze z mého pohledu se to jeví být hrou (vidím příslušný vztah a protiklad), zatímco „on si s tím hraje“ znamená, že sám dotyčný si uvědomuje a užívá si hravost příslušné činnosti a tedy nejde o připodobnění, ale o skutečnou hru.

Rozdíl mezi „je to hra“ a „je to jako hra“ se dnes zdá být nějak málo výrazný, bude to něčeho příznakem. Hra nějak není dost výrazným protikladem svého protikladu, aby bylo důležité ji odlišovat; možná není vnímán dostatečně pozitivně ten pozitivní protějšek „vážnost“ a zase dostatečně negativně ta negativní „upjatost a automatismus“. Nebo to není samotným pojmem hry, ale vůbec nějak oslabeným rozlišováním mezi „je“ a „je jako“, jakoby splývala skutečnost s obrazem. Obrazné výpovědi jsou vzletné a překonávají všechny meze a dosahují netušeného, ale je to svého druhu vztahová hra (vedle toho, že také konkrétní), u které je rozhodující, jestli se vykonává vědomě, tj. s uvědoměním patřičných vztahů a protikladů. Pokud je jeden v obrazu a ví o tom, že to, v čem je, je obraz, potom se může ke své situaci nějak stavět a posuzovat, zda se jedná o obraz dobrý nebo špatný. Pokud o tom neví nebo vůbec nerozlišuje mezi obrazem a skutečností, potom ve své situaci jaksi plave a je unášen a ztrácí pojem o tom, co je a co není jenom jako. Zajatcům v království obrazů je zjevením a andělem obrazoborcem duch neobrazného myšlení.

Pokusím se trochu aplikovat vyvinuté rozlišení čtyř významů hry na ono kolektivní čtení ve tmě při poslední ateliérové schůzce, přesněji na samotný začátek: „Představte si hru, která má jediné pravidlo: musí se hrát.“

Zkusme číst tuto výzvu ve smyslu vztažného významu hra2. Hra2 byla dána jako protiklad povinnosti a toho, co se musí. Hra2 a povinnost se logicky vylučují, takže „povinná hra“ je v tomto smyslu protismysl. Mohli bychom zkusit číst výzvu nějak tak, že „hraní“ a „musení“ tu nepatří k sobě, ale vypovídá se o dvou různých věcech. Vrátím se k příkladu s opravou auta: stejná činnost tu vystupovala jednou jako povinnost (otce, který se stará o chod domácnosti) a podruhé jako pouhá hra2 (ve srovnání s povinností vojenskou). Snad by se dala smíchat obě přízviska dohromady a nějak ve zkratce říct, že opravování auta je „povinná hra“ – ale bylo by to dost matoucí a hlavně bychom si museli představit zvlášť oba různé vztahy, aby tomu bylo rozumět. Jednou dětskou hru2 v protikladu k otcově povinnosti a podruhé domácí hru2 v protikladu k vojenské povinnosti: museli bychom si představit obě různé hry2, představit si dvě hry a nikoli jednu, jak požaduje výzva – která je tím pádem nesplnitelná.

Stejnou situaci bychom mohli číst nikoli jako dvojité uplatnění významu hra2, ale ve dvojím významu hra2 a hra1. Na táboře děti museli hrát na schovávanou - docela přirozeně tu slyšíme o nějaké „povinné hře“, ale jsou to opět dvě různé hry ve dvou významech. Táborový režim není hra, účastníci mají povinnost ho dodržovat, jinak budou vyloučeni; až budete doma, dělejte si co chcete - první hra (hra2), o které se tu mluví, je ona momentálně vzdálená domácí nevázanost, v protikladu ke zdejším táborovým povinnostem. Druhá je konkrétní hra1 na schovávanou: tato hra bude mít stejná pravidla jako vždycky, i když tentokráte je součástí povinného táborového programu - do samotné hry1 na schovávanou tím nevstoupilo žádné další pravidlo „musení“. „Povinnost hrát“ je opět myslitelná pouze v situaci dvojí hry, která protiřečí dané výzvě představit si jednu hru.

Podobnou dvojí hru předpokládá také vztažný význam hra4. Hravost je protikladem přejímání daných pravidel a automatismů a volným postojem k povinnosti. Vrátím se k příkladu architekta; stavění modelu je v jednom ohledu upjatý výkon zaměstnání: první hra4 je tu přítomná negativně, jako to, co tu chybí (neumí si hrát) a ve druhém ohledu je stejná činnost hravostí4 v protikladu ke stavitelskému automatu. „Povinná hra“ je matoucí zkratka, která slepuje dva různé ohledy a hlavně je to v daném případě v rozporu s výzvou představit si jednu hru – také ve smyslu hra4 je požadavek neproveditelný.

Zkusme číst požadavek ve smyslu konkrétního významu hra1. Hrát tu znamená následovat daná pravidla, která jsou nevztažná, nezávislá na vnějších významech. Pokusil jsem se vykreslit situaci hry1 jako obraz pouhého vnitřku a domácího prostředí, do kterého nevstupuje nic cizorodého, přesněji řečeno „tohoto zdejšího prostředí zdejších pravidel“, které nemá hranice, protože se nevztahuje k ničemu druhému a vnějšímu. V takovém prostředí je jeden zakázaný a nemožný manévr a tím je: pohlédnutí na vlastní pravidla a danosti. Zdánlivě by tím do hry nevstoupilo nic nového, ale je to právě samotný ten výkon pohlédnutí na zdejší pravidla, který nepatří mezi zdejší pravidla – je něčím druhým a cizím, co se od samotné hry1 odlišuje. Kde je rozdíl, tam jsou hranice a vztahy mezi protějšky – ať je takové vztahování cokoli, není to nevztahová hra1. Dejme tomu, že nějaká konkrétní hra1 má pouze jedno pravidlo, řekněme: házej placaté kameny na hladinu, aby doskákaly co nejdál. Hrát tuto hru znamená volně následovat to pravidlo, bez ohledu na vnější souvislosti (házení kamenů např. do bazénu s lidmi je trestný čin, ale na samotné hře1 to nic nemění). Jaké pravidlo mám ale následovat, když tím jediným pravidlem je musíš hrát. Co mám dělat, nemůžu házet placáky a nějak přidávat „musení“, protože by tak hra měla více než jedno pravidlo (házet a hrát). Musím hrát výhradně podle pravidla hrát, a to pouze tuto moji hru, která sestává ze samotného hraní. Pochopit pravidlo takové hry – aby se dalo následovat – by vyžadovalo pohlédnout na samotné hraní, jaksi abstrahované a odvázané od všech konkrétních náplní a realizací. Ať bych při takovém pohlédnutí spatřil cokoli, nebude to dávat smysl vyplývající z pravidel samotné hry1 - požadovaná hra není hratelná jako hra1.

Podobně u konkrétního významu hra3. Hravost byla dána jako volnost vztahování se k určité danosti, zkoušení všeho možného, co se s ní dá dělat, bez ohledu na vnější účely. Úkol by se dal přeložit do podoby: představte si hru s jedinou věcí, kterou je hraní (je to varianta stejné standardní figury vztažení předmětné činnosti k předmětu, kterým je sama ta činnost). Dovedeme si představit hravé zacházení s jedinou činností, jakou je třeba psaní: zkoušení všeho možného čím a na co se dá psát, všelijak proměňovat písmena, něco přidávat nebo ubírat, atd. – jak ale hravě zacházet a volně se stavět k danosti, kterou je samotné volné zacházení? Co je tu dáno, jak to vypadá, jak to mám najít a identifikovat – aby se k tomu vůbec dalo nějak stavět. Musel bych se pevně zaměřit na ta pravidla volnosti a pokusit se získat nějaké něco, s čím by se dalo zacházet, upnout se na ty danosti samotného hraní si a opustit tak hravý postoj hry3 - požadovaná hra není hratelná ani jako hra3.

S ohledem na 4 rozlišené významy hra1, hra2, hra3 a hra4 se zdá, že výzva po nás chce něco neproveditelného a nepředstavitelného, asi jako kdyby požadovala, abychom si představili černou, která je bílá, nebo kulatý čtverec. Zvládli bychom si představit černou zvlášť a bílou zvlášť, nebo obě vedle sebe zároveň, ale takhle, to, co si máme představit, nejde dohromady, je v tom logický a pojmový spor. Co s takovým úkolem? Může to být cvičení vůle zvláštního druhu vydržet u nesplnitelného úkolu - zkoušet, jestli se to přeci jen nějak nedá, i když všechno říká, že se to nedá. Nebo pozornost sklouzne od sporného úkolu k samotnému problému spornosti a logické neslučitelnosti a místo požadované hry si představíme portrét Aristotela. Jeden takový iracionální úkol by vystačil na dlouhý čas – pokud je ale takový čas k dispozici, pokud je možné se u jedné věci zastavit a prozkoumat ji. Pokud je podobný požadavek pouze první větou z delšího projevu, za kterou následuje spád dalších podobných hesel, tak zůstává pouze u jeho krátkého efektu, který by se dal přirovnat a připodobnit – abych to zkusil na závěr obrazem - k efektu setmění v kině před začátkem filmu, který odděluje to, co bylo předtím a venku, od toho, co bude následovat, od samotné projekce, s jejímž světlem a obrazem už budeme někde jinde.