veřejná diskuze AVU k Otevřenému dopisu

Vkládám sem příspěvek na veřejné diskuzi o AVU 24–25. února 2010.

Otevřený dopis vzbudil emoce, probudil archetypální vzorce. Mládí proti zkostnatělosti, včerejšek proti zítřku, člověk proti instituci, boj o moc versus boj za ideály.

Cítíme, jak se naše sympatie téměř automaticky přesouvají na stranu mládí a pohybu vpřed – pokud nejste zrovna sami označeni za zkamenělinu.

Aspiruju na nejnudnější příspěvek, poněvadž chci v této atmosféře připomenout, že zdaleka ne všechny otázky, které stojí před AVU, jsou ideologické.

Dokonce je možná většina těch otázek především technická.

(„Technické“ v našem prostředí jedno z nejfádnějších slov.)

Narazí na ně každá administrativa, která zamýšlí cokoli administrovat.

komunikace

Komunikace je módní slovo, buzzword.

Známe je i z umělecké scény – žádný umělec nic nepokazí, když bude tvrdit, že svým dílem chce především komunikovat.

Nebudu se zdržovat ironizováním takového uměleckého přístupu, protože dnes na tomto shromáždění nám jde především o komunikaci v rámci instituce.

instituce navenek

AVU je instituce s určitým metabolizmem.

S vnějškem ji poutá vstup (nemyslím dveře) a výstup.

Výstupem jsou naši absolventi, na vstupu nacházíme mladé lidi především ze středních výtvarných škol.

Navenek existují ještě další sféry, s nimiž AVU udržuje látkovou výměnu:

Nad námi se vznáší profesní sféra. To znamená výtvarnou scénu se všemi těmi teoretiky, praktiky, galeriemi atd.

Vedle nás koexistují výtvarné vysoké školy a taky ostatní vysoké školy.

Pod sebou jako základ cítíme kulturní veřejnost, ještě hlouběji pod ní lhostejnou veřejnost, které se někdy také říká lid.

Z lidu ovšem povstává státní správa a pro nás důležitý výčnělek, ministerstvo.

A konečně je zde mediální sféra, která je hlavním modelérem virtuální podoby AVU.

My potřebujeme mít se všemi těmi okruhy fungující propojení.

To, že nějaké propojení už existuje zdaleka neznamená, že je i optimální.

A nesmí nás také uklidnit fakt, že všemi těmito směry komunikují, samy intenzívně, a ve svém součtu občas i masívně, jednotlivé osoby AVU. Mluvím nyní totiž o instituci a o systémovém přístupu, ne o tom, že se tu či onde někomu něco jako jedinci podařilo.

Například nemáme nástroj, kterých bychom jako škola ovlivnili naše vstupy, stejně tak, jako nemáme nástroj, abychom se sami jako škola nechali ovlivnit vlastními výstupy. V obou případech je komunikace jednosměrná a brání nám získat zpětnou vazbu.

V případě našich absolventů by oním nástrojem byl třeba alumni club a výroční mejdan, na němž by se absolventi vyskytli a předali by nám svou komunikační blechu.

Pokud bychom chtěli ovlivnit vstupy a sdělit něco ředitelům středních škol, může stačit, že je taky jednou za pár let pozveme k prohlídce AVU a k posezení.

Dalším ochablým vztahem je komunikace s profesní sférou. Na úrovni školy se projevuje hlavně ve zvaní oponentů ke zkouškám a v institutu hostujícícího profesora. Že to nestačí, ukázaly naše podrážděné reakce právě v souvislosti s Otevřeným dopisem – jak to, že si nějaká veřejnost dovoluje mluvit do našich věcí. AVU by měla být pevná, vždyť je autoritou – ale tím spíš by měla přivítat, že jí někdo poskytuje zpětnou vazbu.

Tvrzení, že veřejnost nás dostatečně hodnotí při naší výstavní činnosti, je floskulí, která jen na okamžik zastíní nedostatek proaktivního přístupu.

Včera mi Michael Rittstein říkal, že komunikují s veřejností o sto šest. Zvou si hosty na ateliérové schůzka atd. Plakát vyvěsí na soklu od Jiříka. Ano, to je bezvadné, všichni snad iniciujeme nějaké podobné aktivity – ale opakuji, já mluvím o institucionální podpoře komunikace.

My máme přece celé Oddělení komunikace s veřejností! A skutečně, toto oddělení v počtu jedné osoby v rámci svých možností opravdu funguje. Tak co chtít víc? Protože bych čekal, že takové oddělení by mělo být ze své definice více spojeno s vedením školy. Nepřipadá mi nijak kacířská představa, že by se mělo vyskytovat na jednání kolegia rektora.

Tím už se pomalu přesouváme dovnitř AVU a začínáme se bavit o vnitřní komunikaci.

vnitřní komunikace

Začíná to třeba tak, že chceme něco říct jim, těm druhým. Anebo se chceme od nich něco dovědět.

V obou případech musíme vylézt z ulity.

A musíme taktéž vytáhnout z ulity je.

Vypadá to jednak, že komunikace vyžaduje určitou energii (na vylezení z ulity) a osobní angažovanost.

A taky že ano – na jednom konci jsme vždycky my, jako osoba. A nějaká osoba je na druhém konci.

Já však budu mluvit hlavně o tom, co je mezi těma dvěma konci. Komunikace je prostředek.

Mezi nimi může být jen pár pídí vzduchu, takže během konverzace budete jako bonus pozorovat zblízka kolegovo ječné zrno.

Anebo se mezi nimi nachází velká mezera: telefonní drát, mikrovlny, pošťák nebo tlumočník.

To, co se nachází mezi komunikujícími osobami, a co komunikaci umožňuje, může být klidně zcela neosobní.

Často spojení mezi komunikujícími překlenují tak sofistikované technické vymoženosti, že se naprosto vymykají představě.

Obvykle však nepotřebujeme žádné zvláštní vzdělání, abychom si všimli, když přestanou fungovat.

Když ale nefungují, protože nefungovaly nikdy, nemusí nás vůbec napadnout, že by fungovat mohly.

A taky si nemusíme všimnout sami u sebe, když nefunguje naše vlastní potřeba komunikovat.

Příčin nefungující komunikace může být tedy více:

1. existující spojení je vadné
2. o možnosti komunikace nemáme tušení
3. nemáme chuť komunikovat.

V prvním případě bude potřeba profouknout roury potrubní pošty, prozvonit dráty, nemíchat poštovní holuby s jinými ptáky, vyklidit cestičky od haraburdí, najít místa setkání (sborovna nebo „srdce AVU“) atd.

V druhém případě zapojíme kreativní myšlení a pokusíme se spojení vypátrat anebo rovnou vynalézt nové, neobvyklé formy.

A v případě třetím? Tam je to těžké. Leda nepřímo, učinit důvody ke komunikaci tak žádoucí, že se nechuť přemůže.

Doufám, že zrovna toto není převládající příčina slabé komunikace na škole. To by byl teprve skutečný průšvih.

Na AVU se nejčastěji bude jednat o kombinaci příčin. Oslabená komunikace se pak projevuje v nejrůznějších oblastech, uvedu letmo pár příkladů:

• rektor nemá nástroj, jak rychle, jednoduše a účinně oslovit akademickou obec – což není jenom komunikační, ale může být třeba i bezpečnostní problém
• jednání nebývají připravená: účastníci nedostanou podklady předem, není jasné, jak probíhá opoznámkování a shrnutí připomínek, z některých jednání (kolegium rektora!) pak nebýval ani zápis…
• neexistuje provozní a organizační řád, přes všechny urgence
• mnoho let starý seznam problémů, který zkompilovala studentská komora senátu, dodnes obsahuje neřešené položky
• dlouhodobé záměry vypadají místy jako zbožné přání
• kromě rektorského dne nevidím žádný pokus o team building (nepředstavuju si to ovšem ve stylu pošašených firemních akcí) ani o společenskou událost, jako bývaly třeba plesy AVU
• atd. – opravdu už se mi ani nechce opakovat ten dlouhý výčet

.

Pro mně osobně byly ovšem daleko nejdrsnějšími zkušenostmi s vadnou komunikací na AVU tyto dvě: rekonstrukce budovy Moderní galerie a webový portál na AVU. Pokud nechci veřejně prát špinavé prádlo, což skutečně nechci, nemůžu o tom skoro ani mluvit.

Zvláště s portálem AVU je ta zkušenost skoro až mystická: uděláte pro to všechno možné, strávíte s tím celé jedno léto, a pak mnoho víkendů, děláte analýzy, připravujete podklady a najdete pak i ekonomicky výhodné řešení, vše bez nároku na odměnu (což je, uznávám, podezřelé :o)) – a stejně se ukáže, že to bude dělat jiná firma, za víc peněz, bez zkušeností s daným frameworkem. A té to trvá – ovšem s přispěním AVU, protože jsme nebyli schopni dodat relevantní požadavky – dva roky a stále to není.

Mezitím už verze onoho frameworku zastarala, a předvčerejškem se dokonce ukázalo, že najednou máme k dispozici webové rozhraní systému studijní agendy – což znamená, že celý návrh mohl být koncipován úplně jinak…

Dobrá zpráva ale je, že se na tom od listopadu konečně doopravdy intenzívně pracuje – dokonce se toho aktivně účastní pan kvestor. Pomalu už se všichni účastníci nabiflovali větší část problematiky , z čehož bych mohl mít sadistickou radost. Dělají se ovšem právě ty věci, které měly být udělány před těmi mnoha měsíci, ale aspoň, že to.

Při této příležitosti nebudu obtěžovat vážené auditorium technickými věcmi. Pokud má někdo zájem o detaily, kontaktujte Radu IT.

Nikdy jste neslyšeli o nějaké Radě IT?

závěr

Hlásám tady nějaké náboženství komunikace?

To asi ne.

Ostatně samota, pojem v lecčems komunikaci protichůdný, bývá v našem oboru naší pravidelnou společnicí.

Když jsem před deseti lety přišel s návrhem informačního systému AVU, který můj programátor rozverně nazval Chobotnice, strašila tato pak chobotnice ještě několik let na chodbách AVU a někteří kolegové se jí obávali jakožto Velkého Bratra. Zdá se, že dnes na představě informačního systému pro školu neshledáváme už nic ďábelského.

Přesto – znamená to, že podle mně se má komunikovat přednostně, nebo výhradně, přes počítač? – to rozhodně ne!

Já přece tvrdím, že nejdůležitější je, a doufám že vždycky bude, osobní setkání. Při tom si přece předáme ty hlavní věci.

Avšak pak existuje množství věcí vedlejších, víceméně technikálií, které by bylo naopak nepřiměřené řešit lidsky. Měly by se zajisté řešit technicky. Že to jsou věci vedlejší, neznamená, že je máme ignorovat. Akademii se právě v této době začíná vracet, že mnohé z nich podcenila.

Ale i jen technické řešení komunikace na škole je úkol tak komplexní, vyžadující obrovskou motivaci, sílu, synergii. Nezávidím rektorovi, že stojí před takovým úkolem. Z definice se ale jedná o kolektivní problém; měli bychom mu být tudíž k dispozici, poskytovat nejen zpětnou vazbu, ale vlastní iniciativu. A je na něm, aby si naši pomoc, která může přirozeně mít i formu kritiky, vyložil pozitivně.