Odpověď na dopis Mikuláše Rittsteina

Otevřená odpověď na dopis Mikuláše Rittsteina

Pan Kokolia se dívá na obrazy a myslí přitom na ženské. Pan Kokolia se možná tváří, že ho zajímá ovocnářství, avšak já vím, že ho ve skutečnosti v hloubi duše upřímně nenávidí. Pan Kokolia se nudí, když se dívá na nudné věci, a proto žádám o konstruktivní projednání jeho pocitů, protože tím znatelně podrývá důvěru v autority.

Takové věty by jistě nikdo jen tak veřejně neřekl, jsou na první pohled nejapné. Přece nemůžeme argumentovat tím, že si myslíme, že si někdo něco myslí. Takové výroky, které za fakta považují naše osobní pocity, se hodí nanejvýš pro pomluvy – protože se jim nedá nijak bránit. Když dopadnou na vás, jak třeba dokážete, že vás baví dokonce i nudné věci?

Obdobné konstrukce ale převládají v Otevřeném dopise Mikuláše Rittsteina studijnímu prorektorovi, akademické radě a senátu AVU. Nebylo by vhodné, abych se zde vyjadřoval k tomu, co by eventuálně mohlo být jediným věcným problémem – tj. korektnost průběhu obhajoby diplomové práce – poněvadž to přísluší v první řadě panu předsedovi státní komise.

Ale myslím, že se musím vyjádřit k lehce nezávaznému popisu činnosti komise, z něhož si okamžitě uděláme dojem, že komise byla lhostejná, myslela jen na občerstvení, nemohla se dočkat oběda a po obědě už byla ospalá a vlastně vyřízená. Styl psaní, při kterém vkládáte někomu do úst větu, kterou neřekl, je neslušný. Bojovat za nějakou správnou věc, v tomto případě za kvalitní průběh zkoušek na AVU, nelze způsobem, který je sám o sobě nekorektní, ba pomlouvačný a lživý. Svádět kocovinu z vlastní diplomové práce na „ty druhé“ je sice lidsky pochopitelné, ale přece jen by se od vnímavého a inteligentního mladého člověka dala očekávat větší reflexe vlastní role v dané situaci. Jeho Otevřený dopis končí apelem, aby se zachovala prestiž a jedinečné možnosti AVU, s čímž se bezpochyby všichni ztotožňujeme – avšak prestiž se zachová, jedině pokud například o snaze o dodržení daného harmonogramu zkoušek nebudeme psát jako o „zvůli a cynismu“. Činí to dojem, že ubohá kultura dialogu, kterou pozorujeme na naší politické scéně, doputovala až do akademického prostředí.

Státní komise popisovaná v temných barvách Mikulášem Rittsteinem byla ve skutečnosti velmi iniciativní, velmi otevřeně diskutovala nad předloženými pracemi, nevyhýbala se ani názorovým střetům. To viděli na vlastní oči všichni, kdo se veřejných obhajob na AVU zúčastnili. Myslím, že ani co se mé osoby týká, rozhodně mi nelze vytýkat „znuděnost a ignorantský přístup“. Právě naopak, což mohou dosvědčit všichni studenti AVU, při jejichž ročníkových či diplomových zkouškách jsem byl kdy přítomen, s velkým zájmem se dívám na jejich práce a podněcuji reakce, aby se ukázal potenciál, který se v předložené věci skrývá. Musím přiznat, že mě z celého dopisu nejvíc mrzí ne vlastní stížnost na průběh zkoušky, na tu má bezpochyby každý právo, ale Mikulášovo mimochodné tvrzení, že mě ateliér Malba II nezajímá. To je zrovna příklad pomluvy, které se nelze bránit, a která nepěkným způsobem zasévá rozkol mezi ateliéry. Takže prosím, všem: mám rád ateliér Malba II!

Dopis nepochybně vzbudí reakci, každý rozumí spravedlivému boji mladého umělce proti zapšklé komisi. Já mu také rozumím. Ale toto skutečně není ten případ a nespravedlivé obviňování si sympatie nezaslouží.

Profesor Vladimír Kokolia, 3. října 2008

MIKULÁŠ (Rittstein)
Praha, 10.6.2008

OTEVŘENÝ DOPIS STUDIJNÍMU PROREKTOROVI, AKADEMICKÉ RADĚ A SENÁTU AVU

Vážený pane studijní prorektore, akademická rado, senáte avu
dovolte mi upozornit na poněkud podivný průběh obhajoby mé diplomové práce, potažmo tak na nefunkční a zbytečně formální složky systému obhajob.
Diplomovou práci jsem považoval za zastřešující a rozhodující fázi celého studia, proto jsem projektu věnoval nemalé úsilí. Podstatnou částí mé obrazové instalace, aktivující její prvky je zapuštění obrazů do běžně užívaného prostoru (viz. Teoretická část). Proto jsem si vybral výtah hlavní budovy a přilehlé prostory. V průběhu realizace se ukázalo, že tento požadavek je nad funkční rámec školy (i pouhé přesunutí sochy o deset metrů mi bylo znemožněno panem Sieglem).
Přes všechny nesnáze se mi podařilo tuto instalaci včas dokončit, po celkovém přeorganizování prostorového záměru a přizpůsobení se stávajícím možnostem.
Nemohl jsem ovšem předvídat poruchu výtahu, který se v pátek 30.5.2008 stal nepojízdným a tudíž jsem si výslednou podobu diplomové práce mohl během instalování jen domýšlet.
Neprodleně jsem uvědomil technické oddělení, které však přes největší ochotu nemohlo přislíbit funkčnost výtahu v den obhajob 2.6.2008. Proto jsem ihned odeslal e-mail paní Budské, doufaje že si ho v pondělí ráno bude moci přečíst a zvážit mou prosbu o přesunutí termínu obhajoby o jeden den později, nebo alespoň v pořadí dne určeného.
Chápu že toto nakonec nebylo možné, protože o přesunutí dnů rozhoduje předseda komise, nevím ale co brání přesunout obhajobu jednoho diplomanta na poslední místo určený den.
V čas obhajoby ve výtahu operovala servisní firma, které se zdviž nepodařilo zprovoznit.
Požádal jsem proto předsedu komise dr. Kříže o přesunutí termínu, nebo hodiny obhajoby s jasným zdůvodněním situace.
Vysvětlil jsem také, že polovina mé diplomové práce úzce souvisí s provozem výtahu a tudíž je nesmyslné prezentovat nefunkční projekt.
Aniž bych obdržel jakékoli rozhodnutí, vyzval pan Kříž (silně ovlivňován paní Budskou) komisi, aby se přesunula k fragmentu mé instalace ve čtvrtém patře. Nutno dodat, že pan Kříž byl k svému jednání agresivně tlačen členy komise. „Snad si to umíme představit, výtahem jezdíme každý den, čas běží.“
Mylně jsem se domníval, že k procesu obhajoby je nezbytné shlédnout diplomovou práci – předmět diskuze. Aniž by zahájil státní zkoušku, vyzval mě pan předseda ať „k tomu něco řeknu“. Pochopil jsem, že to bude asi začátek a zatím co jsem si odběhl pro svou teoretickou část, vedoucí pedagog byl vyzván, aby přečetl svůj posudek, který jsem tak neměl možnost slyšet, poté pan Kříž přečetl oponentský posudek Filipa Turka a označil ho za dostatečně obsáhlý. Pak jsem byl vyzván k přečtení teoretické části diplomové práce.
Upozornil jsem komisi, že se nachází v malém zlomku projektu a pro jeho pochopení je třeba shlédnout další 2 patra (ze 4) a jejich spojnici obraz – výtah. Přesunuli jsme se tedy do přízemí, kde má pozvání k dalším obrazům byla zcela ignorována. Polovina komise žádala vyjádření k oponentskému posudku, předseda ale chtěl slyšet mou teoretickou část. „Nezdržujte!“ bylo mi řečeno, dal jsem se tedy do čtení teoretické části. Ve druhé polovině třístránkové práce mě přerušil pan Kokolia slovy „jak to máte ještě dlouhý proboha, vždyť to mělo bejt na dvě strany, ukažte!“. Přerušil tím nejen mě, ale i své kolegy a paní Budskou zabrané do rozhovoru. „Dvě až čtyři strany“ oznámila paní Budská a mohl jsem číst dál.
Po přečtení a dvou dotazech, na které mi nebylo umožněno odpovědět pro všeobecný spěch komise, pan Róna poněkolikáté vyjádřil svůj názor že „Obrazových instalací není třeba, obraz si poradí“. Po mém podotknutí o nesouhlasu s tímto názorem se pan Róna urazil a odešel.
Diskuze vskutku akademická byla ukončena paní Budskou velící k odchodu do ateliéru, avšak po mém naléhání měnící směr k dalším obrazům mé diplomové práce umístěným v suterénu. Unavená komise zde náhodou našla i zastavený výtah, polovinu mé diplomky, ve kterém se doslova otočila na podpatku, aby mohla mou „státní zkoušku“ ukončit dle limitu 45 minut a dílo rychle ohodnotit. Nevím dle jakého úzu se komise vyjádřila v můj prospěch 3:2 když neviděla mou diplomovou práci, ani neslyšela její teoretickou část. Domnívám se, že diplomant je pro tuto komisi jen nepříjemným zdržením před koncem pracovního dne nebo polední pauzou.
Za 6 let studia na AVU jsem měl možnost shlédnout i zažít mnoho obhajob klauzurních či diplomových prací a pozorovat tak zájem jednotlivých pedagogů o práci studentů.
Myslím si, že není důvod aby se komisí účastnily osoby, pro které je tato práce nutným zlem a nejsou ochotni průběh sledovat. Mám zkušenosti například s panem Kokoliou (v komisi jsme ho měli po třetí) a vím, že ho ateliér Malba II. opravdu upřímně nezajímá. Považuji za zoufalé vyhýbat se diskuzi argumenty jako „ty obrazy mi nic neříkaj“, „všechno co děláte je póza“, nebo „o tom nemá cenu se bavit“…apod. Nebo slovy pana Róny (k Petru Tejkalovi) „Vaše práce je tak špatná, že ji nemůžu hodnotit…, jsme tu od rána, nebyla pauza na oběd“. Všiml jsem si také jak málo zúčastněných je ochotných přejít od stolu s občerstvením k vystaveným dílům. Na ozvučený objekt Veronika Landová komisi nenalákala ani několikanásobným požádáním o shlédnutí této části její diplomové práce.
Znuděný a ignorantský přístup takovýchto komisí znatelně podrývá důvěru studentů ve smysl této fáze výuky a akademické autority. Je pro mě vyjádřením zvůle a cynismu, pokud jsem nucen pospíchat s obhajobou diplomové práce jen proto, že každá komise musí vše stihnout za jeden den a tak šetří časem, že se nedostane na oběd. Nedivím se, že má teoretická práce pana Kokoliu nudí, když pouze čeká na její konec a počítá strany. Chápu, že komise po několika ateliérech není schopna dále vnímat, odpolední obhajoby pak bývají zcela mechanické. Tento systém považují za naprosto kontraproduktivní, postupně oslabující kvalitu výuky i motivace.
Žádám vás proto o konstruktivní projednání tohoto problému, v zájmu zachování prestiže a jedinečných možností AVU. Prosím nekonfrontujte nastávající studenty a diplomanty s projevy palčivého nezájmu. Užijí si ho v životě dostatek. S pozdravem
MIKULÁŠ R.
MYSPACE.COM/MIKULAAS

Názor oponenta:

Mrzí mne, že jsem nakonec nebyl obhajobě Mikulášovy práce přítomen. Možná naivně jsem uvěřil Mikulášovu poslednímu z Mikulášových zoufalých telefonátů cca hodinu a půl před plánovanou obhajobou, že se celá akce definitivně odkládá, neboť výtah – podstatná část instalace – zůstal přes všechnu snahu nefunkční. Věděl jsem od Mikuláše, že by byl raději posunul svoji obhajobu třeba i o rok, pokud by nemělo fungovat to, čemu přikládal takový význam - takže odložení o jeden až dva dny mi připadalo pokud ne samozřejmé, pak určitě možné. Někomu to může od Mikuláše připadat jako zbytečně „rebelský“ přístup, ale mně se líbí, že prezentaci své práce bere tak vážně. Myslím, že posunout obhajobu by v tomto případě bylo lepším řešením, i kdyby třeba někdo z komise v náhradním termínu neměl čas. Samozřejmě ale neznám skutečnou motivaci komise ani paní Budské k tomu, aby posunutí termínu odmítli – znám jen Mikulášovu emocionálně zabarvenou interpretaci. Možná je rozdíl také v tom, že já jsem byl na situaci připravován Mikulášovými telefonáty už od pátku, zatímco komise s ní byla konfrontována až těsně před událostí přímo na místě, neboť zpráva adresovaná paní Budské si klidně spala v emailové schránce...
Každopádně jsem rád, že Mikuláš nakonec aspoň „prošel“, i když mi připadá trochu zvláštní, že neslyšel žádné smysluplné zdůvodnění hodnocení od jednotlivých členů komise. Já osobně, ačkoliv jsem to nevyjádřil v oponentském posudku (chtěl jsem počkat na svůj skutečný dojem a na diskuzi přímo na místě), bych Mikulášovu práci nakonec hodnotil známkou 2 – pro mne byla působivým celkem s mnoha skvělými a několika nevyrovnanými momenty. Nakonec snad poznámku o tom, že i teoretická část práce je velmi inspirativní (což jsem v oponentském posudku nemohl postihnout – na to jsem ji od Mikuláše obdržel příliš pozdě) a nabízí několik zajímavých bodů k  diskuzi. O to větší škoda, že k žádné vážné diskuzi v atmosféře nedorozumnění nemohlo dojít.
Filip Turek