grafika 2 druhá grafika

Idioti.
Aroganti.
Předposranci.
Strupi a hňupi.
Omezenci.
Lháři.
Svévolníci.
Pokrytci.
Podrazáci.
Svině.
Egoisti.
Babráci.
Zoufalci.
Vymaštěnci.
Páprdové.
 Krávy.

Blbci jsou vždycky ti druzí.

Je těžké všimnout si vlastního idiotství.

Je to přímo v definici idiotství: že si sebe nevšimne.

Jestliže nevíme, že jsme idioti, tak pravděpodobně jsme.

Kdo myslí, že není idiot, se tím přiznává, že dosud v sobě idiota nenašel, a to nejspíše proto, že je idiot.

Přitom důvod, proč tady jsme, je bezpochyby ten, abychom idioty nenechali převládnout, abychom je nenechali vládnout, nevzdávali proti nim věčný boj.

Měli bychom se proto ke svému idiotství přiznat, si ho přiznat a podvracet ho.

Dokud však o vlastním idiotství nevíme, obracíme je proti druhým, a to právě ve jménu boje proti idiotům.

Nikdy o vlastním idiotství nevíme dost.

Existuje boží soutěž, kdo v sobě objeví většího blba.

Už chápeme, že idioti se o ní nemají jak dovědět.

Soutěž proto může kdykoli přestat existovat, protože nebude, kdo by ji hrál.

Za účelem, aby se hrála, vznikají instituce, zejména školy.

Existuje totiž naděje, že se člověk o svém blbství lépe doví od druhých než od sebe.

Vysoké umělecké školy by měly umět pomoci odhalit v sobě blbství vysoké a ještě navíc umělecké.

Idiotství umělecké je speciální v tom, že se od umělce, alespoň v určité míře, očekává.

O to snadněji by umělec měl u sebe svou ignoranci sám zjistit .

Umělci se do role blba rádi stylizují.

Jenže ve snadnosti spočívá záludnost, a stylizace – stejně jako sebemrskačství nebo ironie – nijak proces neusnadňuje.

Naopak, vytvoří kolem našeho idiotství dvojitou izolaci.

Učitelé a žáci si musí vzájemně pomáhat v procesu fárání do hlubin vlastní povrchnosti.

Pomáhat si ne proto, aby to učinili snadným, nýbrž těžkým.

Takto vážně nastavená situace je ovšem směšná.

Míra směšnosti je mírou její vážnosti; naopak to neplatí.

Smích musí být plně bezobsažný, vskutku idiotský, nezbadatelný zrakem ani sluchem, nerozlišitelný od pláče.

Školní čas je příležitostí zjistit co nejvíce o vlastním idiotizmu.

My v ateliéru Grafiky 2 to zjišťujeme hlavně kreslením.

Nejdříve se musíme dobrat idiotské kresby, a teprve pak s tím můžeme zkusit něco dělat.

I zde naše idiotství musí být prosto stylizace, stejně jako sebemrskačství nebo ironie.

Přirozeně, že na takovou věc si musí přijít každý sám za sebe.

My přesto občas vyhlásíme kreslířskou posedlost, trvající v ranních a nočních směnách několik týdnů, při níž všichni společně v ateliéru kreslíme jak najatí na stále se měnící přesně definovaná zadání.

I když to může vypadat jako rádoby chytré, zajímavé, zábavné, přitom v podstatě nezávazné cvičení, výsledky dopadají vpravdě idiotsky, jak dokládá tato výstava.

Věřte, že pro nás není lehké přiznat se k vlastnímu idiotizmu.

Avšak při naší úvaze, jaký jedinečný nenahraditelný dárek by měla naší výstavou FaVU dostat, jsme se jednoznačně přiklonili k tomu, že jedině naše trapné kreslení.

Všechno ostatní by bylo bez nesnází pochopeno.

A v nepsané soutěži, kdo v sobě objeví většího idiota, tím můžeme získat dočasný náskok.