hodnocení diplomové práce Zdeňky Benešové, 2007/2008

Zdeňka je divoká. Asi bych obtížně formuloval, co divokostí myslím. Prostě od začátku Zdeňčina působení na škole počítám s tím, že to s ní nebude snadné, že bude ustavičně unikat „systému“, vlastnímu i našemu, že jí její nomádský gen nedovolí příliš setrvávat ve školním ateliéru, a nakonec, že se našim intervencím bude přirozeně vzpírat jakožto snahám o ochočení.

Skutečně tomu tak v zásadě bylo. Avšak zvláště v prvních letech studia jsme mohli pozorovat paradoxní, byť možná zákonitý úkaz: při vší své zanícenosti, mladistvém romantizmu a existencializmu, spoléhání na posedlost a intuici, a to vše v rámci neurčité vzpoury proti zavedenému světu, vznikaly Zdeňce pod rukama věci, které kupodivu nevypadaly provokativně a syrově, jak by napovídal přístup. Působily spíš konzervativně. Ruční práce, která pro ni byla výrazem autentičnosti, vyznívala mechanicky. Proklamovaná neochota přejímat módní trendy se jakoby zvrtla v názorovou uzavřenost. Atd. Trochu přeháním, abych vyjádřil nespravedlivou logiku, do které mohou upadnout ty nejlepší záměry.

Zdeňka sama si stále zřetelněji uvědomovala úskalí výlučně romantického naladění. Proměna se ohlásila v druhé polovině čtvrtého ročníku řadou drobných věcných zátiší. V následujícím roce si Zdeňka vyvinula způsob malby pomocí linorytových matric, v němž efektivně využila grafických postupů k ověřování barevných variant. Náměty přicházely z nejbližšího prostředí, například se vracel motiv zadní resp. vnitřní strana rádia. Uvolnila se od diktátu rukopisu a v této době jsou věci už viditelně odlehčené od přebytečné zátěže a začínají ukazovat sílu Zdeňčina talentu.

Pro diplomovou práci si pak objevila vlastní techniku šablon, které jsou si vzájemně též podkladem. Tento jednoduchý princip umožňuje, aby jeden obraz vytvářel druhý a sám byl vytvářen druhými. Všechny obrazy jsou tak něčím podstatně propojené, jako by byly jen instancemi nějakého super-obrazu, přitom fyzicky zůstávají autonomní.

Díky této metodě dokáže Zdenka na věci zachytit víc, než jeden obraz. A každý obraz naopak může zachycovat více věcí. To se Zdeňce ideálně hodí pro její téma: vnitřní a vnější obrazy. Umožňuje jí to obrazy toho či onoho původu sloučit v jeden, a divákovi to umožňuje naopak z jednoho obrazu postupně vykoukávat další obrazy v něm uložené.

Metoda sama o sobě představuje zajímavý konceptuální oříšek. Lze ji domýšlet do dalších zákrutů a výkrutů; to však není Zdeňčin způsob. Ona přemýšlí děláním, praktickým osaháním myšlenek. Práce ji zdržuje, avšak taková zdrženlivost je na místě, protože nejde o to myšlenku říct, ale ji udělat.

Diplomní práce vychází z více než dvaceti šablon, i když zdaleka ne všechny jsou použity ve výsledné práci. Obrazy pod povrchem srší energií, i když třeba ani nevíme nic o technice, která byla použita. Myslím, že Zdenka udělala co chtěla a co měla.

A tak ani po šesti letech mi Zdeňka nepřipadá ochočená. Mezitím ji ovšem naučil život, avšak ten podzemní proud v ní stále je, přetrval celou akademii, což je jistě úspěch. Hlavně se ale Zdeňka naučila dělat s ním, a ne proti němu, směrovat ho a pracovat s ním, tak aby na povrch vypluly odpovídající věci. Takže nás už nepotřebuje… Mohu tudíž z přesvědčení a z celého srdce doporučit její práci ke kladnému hodnocení.

Vladimír Kokolia, 4. června 2008