hodnocení diplomové práce Štěpána Vrbického, 2004/2005

Vzpomínám na jednu nenápadnou kresbu, kterou udělal na přijímačkách, kus křovím zarostlého plotu, jakoby někde z Ruska (jak říkal), jakoby ze zahrádkářské kolonie, když byste tam našli pohled, který nic zvláštního neukazoval – byla to zvláštní kresba, jakoby na ní nic nebylo, periferie periferie. Vrtalo mi hlavou, proč si ten jinoch potřebuje jít ve své mysli pro motiv až do ruských dálek k zapomenutým plotům.

Vedle toho smyslu pro vedlejší věci Štěpána asi nejvíc charakterizuje jeho perfekcionizmus. Je s ním malinko nesnesitelný, ale jsem za něj vděčný, i když jinak Štěpánovi všemožně ztěžuje, zbržduje a problematizuje práci. Touha po dokonalosti způsobuje, že Štěpán stráví, jako v případě této diplomové práce, téměř celý rok kreslením několika kabelů, a kresbu by nejraději pořád ještě dokončoval a ladil. Na druhé straně, nikdy jsem nic takového, jako tahle kresba, neviděl. (Vlastně nějací blíženci aspoň v Česku existují, napadá mě Tomáš Smetana nebo Jiří Štourač.) Štěpán má v sobě neomylnou kreslířskou noblesu – za celou dobu se mi nepodařilo přivést ho k tomu, aby něco pořádně zkazil. To je chyba. Perfekcionizmus ho taky vede k ohledům na to, jak je sám vůči kreslení nastavený, což v některých letech vyúsťovalo až v jakousi neurastenii, která způsobovala ještě větší zpomalení už dost časově náročného způsobu práce. Letos Štěpán údajně spěchal, ale nějak to na kresbě s kabely není znát. Druhé dvě kresby jsou ale přece jen lehčí, uvolněnější; no ale podle něj by to jistě chtělo na nich ještě pár měsíců pracovat…

Považuji za důležité zmínit v této souvislosti jednu okolnost, která může působit jako celkem malicherný rozdíl, ale mě připadá, že jde o důležitý příznak. Kabely nejsou překreslované z digitální fotky. To by jistě byl také sportovní výkon svého druhu, ale v podstatě by se oceňovalo jen precizní zpracování. Používání foťáku namísto skicáku je dnes masově rozšířené a nezamýšlím je zde kritizovat. Ale chci upozornit na obtíže, se kterými se musí vyrovnávat kreslíř, který se vědomě rozhodne obejít se bez této pomůcky. Musí motiv vůbec uvidět (to by za něj jinak udělala kamera), dále jej vidí oběma očima, což představuje obrovský problém (a ovšem také obrovskou rozkoš) a vůbec veškeré tonální, barevné a kresebné vztahy jsou o řád dynamičtější, než při překreslování z plošné předlohy. Je to skoro jiný obor, ta kresba podle skutečnosti. Dovoluji si tvrdit, že Štěpán v něm exceluje. Neuspokojuje ho pouhá vizualita, vědomě pracuje na tom, aby věci skutečně spatřil a skutečně udělal. To je jeho manifest. Úsilí o dokonalost mi zvlášť v naší době imponuje, i když důsledkem bude asi vždycky pobyt někde na periferii.

Způsob práce, při kterém věci tak dlouho trvají, je (stejně jako ve Vilémově případě) krajně nepraktický. Možná jsme měli víc pracovat na tom, aby se po škole líp oháněl v praktickém životě, ale nelituji toho.