Takhle tedy opravdu ne! Jenže i když vás nebudu citově vydírat, stejně je fakt, že se mi z půlmetrového polínka stala jednotka plýtvání. Když je někde přetopeno, vidím zcela živě, že právě musely komínem vyhučet dva dvacetileté smrčky – nezáleží, jestli tam přetápí elektrikou nebo plynem. Prostě to už mám v oku.
Problém je v tom, že ta jednotka plýtvání je něco živého. Není to studená platinoiridiová tyčka ve sklepě Francouzké akademie věd, nýbrž normální stromek, který bude kvůli blbému plýtvání utracen. Ale připomínám, že jinak nejsem útlocitnej: stromy, kterými topím, jsem vesměs pokácel já.
Neustále počítám, kolikrát nám polínko přijde do ruky, než skončí v kotli. Minimum je asi šestkrát, běžně desetkrát i víc. V naší rodině se perou dvě doktríny; jedna říká, že když jsme se na tom dřevě tak nadřeli, tak že teď máme právo s klidným srdcem plýtvat. Druhá naopak praví, že nemáme plýtvat právě proto. Sám jsem fundamentalistou druhého přístupu. Plýtvat nemá prostě z principu.
Ze stejného principu se člověk ovšem má naopak pěkně rozšoupnout, když nadejde chvíle. Nehlásám šetření, jenom neplýtvání.
Polínkama poměřuju i politické strany. Svůj hlásek připojím k těm, kteří nemají přetopeno.