kokoliův blok

Z jiného soudku:

Chcete být hodní, ačkoli jste zlí. To je krásné předsevzetí. Vždyť co by bylo krásného na tom, kdybyste byli hodní a ještě k tomu chtěli být hodní. A tak silou vůle dokážete, že se z vás proti vlastní přirozenosti stane svatoušek. Nemyslím „jako“ svatoušek, ale že skutečně konáte to, co vy a všichni okolo považují za dobro. Je to tedy skutečný úspěch a patří vám uznání, bez ironie.

Až na jednu věc: za hlavou vám mezitím vyrostl ohromný jungovský stín.

Víte, co je jungovský stín? To je to, co vám znemožní dělat pořádně cokoli dobrého nebo i zlého. Ano, i zlého, prostě cokoli, co má póly. Začnete se upínat k jednomu pólu a pro něj zapemenete na druhý, a ten vám mezitím v tichosti za zády buduje onen jungovský stín. Stín se časem vztyčí do hrozivé výše, a pokud ho kdy objevíte (to je štěstí!), bude vypadat daleko větší než jeho manifestovaný protipól. Ale spíš si ho vůbec nevšimnete, což je na tom ten průšvih. Protože podíl stínu na řízení našich kroků se jeho skrytostí nesnižuje.

Ale to pak nemůžeme na sobě ani na světě nic zlepšovat! Za každý krůček k dobru, k vlastnímu kladnému rozvoji, platíme drsně a automaticky jungovským stínem.

A nemůžeme ani pořádně škodit. Naše zlá vůle, škodolibost a zkaženost s hrůzou sledují, jak z dračí setby povstávají krásné plné pozitivní klasy.

Máme tedy zůstávat v neutrální poloze přesně uprostřed mezi póly? Ale pozor, v mrtvém bodě nečekejte život; bude to zlatá střední cestu v jejím nejhorším, nejalibističtějším výkladu!

Zkrátím to: nakonec zjistíme, že musíme být na světlé straně (teď neřeším, která je doopravdy světlá…), avšak jen mikroskopicky maličko, jen taktak, abychom akorát převážili. Padesát jedna procent.

Tímto můžeme zkusit stín minimalizovat. Jelikož však zrcadlí každé naše vyhnutí z rovnováhy, jen tak lehce ho nepřevezeme. Ani když se pokusíme například obejmout zároveň oba póly, zaručeně se nějaký jejich společný protiklad promění v nový stín, ba ve stín na druhou! Bylo by záhodno vypracovat algoritmus, který by každou jednostrannost plodící stín preemptivně omezil nebo doplnil její opak tak, aby stín neměl šanci. Budeme se tedy snažit být lepší, avšak jen úplně malinko, takže stín vyhladovíme. Budeme se snažit být šťastní, ale jen o takový fous, o který vidí optimista tu příslovečnou láhev z poloviny plnou. Budeme se chtít vyblbnout, ale naše nespoutanost nebude nijak patrná, protože ji ve stejně divoké křivce následuje spoutanost. Stín oslabíme i tím, že dvěma protikladným pólům budeme vnucovat póly další, což překvapivě často lze, i když nám to trochu rozhodí běžné myšlení…

Nedávný výzkum potvrdil, že používání nástrojů rozšiřuje naši představu těla: náš mozek už po chvilce považuje nástroj za tělo. V taiji je naším nástrojem protivník, v kontaktu s ním tvoříme celek. Je-li i on propojený s námi, jako jsme my s ním, nemůžeme jednoduše vydat sílu. Cokoli vydáme nad vyvážený stav, nad našich padesát procent, je pro nás rizikové. Jenže my potřebujeme dát ránu ze všech sil, na plných sto procent.

Musíme proto zapracovat na jeho výkyvech. Většinou prostá akce-reakce nebude stačit, musíme se dostat „za roh“. Gene Chen mluvil o trojúhlelníku. Způsobem podobným hře kámen, nůžky, papír můžeme vybudovat výhodu a nastolit situaci, kdy je vydání síly možné.

To je idyla, jen tak o tom mluvit!

Možná, že podobně se dá zápasit i se stínem. Pak bychom v jeho potírání nebyli odsouzeni jen na minimální oscilace kolem padesáti procent.

Dodatek k přenášení váhy: Kdyby nohy nebyly než spojité nádoby do kterých se přelévá váha těla, pak by se skutečně nedalo vyhnout okamžiku, kdy obě jsou zatížené úplně stejně. Naštěstí do budování kroku můžeme zahrnout cosi jako vzpěru a táhlo, díky jimž střed přemostíme. Jelikož je to hodně věcí interpretace, může být dokonce i zatížená noha prázdná a odlehčená plná. Jestli vám to funguje zjistíte nejlíp tím, že se zkusíte z již téměř dokončeného kroku hladce vrátit.