kokoliův blok

Oč pravděpodobnější je, že „svět už nikdy nebude takový, jaký býval“! Copak nevidíte ty podlitiny na obloze? Nevidíte, jak se hvězdy vzdalují a země je ztichlá před velkou ranou? Stovky milionů si jsou najednou jisté svým právem vnutit vlastní idiotskou vůli jiným stovkám milionů. Jak přirozeně se přesmykneme z konzumentů k bezohledným sviním! Kdo si stěžoval – stěžovali si všichni! – v době nadbytku? Kdo odmítal reformy v době nadbytku? Čekejme agresívní slabochy v ulicích a po bulvárech, žadonící o vládu železné ruky. Psychopatičtí papaláši, které jsme si vymodelovali televizními debatami a průzkumy veřejného mínění, jim vyjdou v ústrety s hledáním nepřítele, vnitřního a vnějšího. Hle, jak jsme náhle jednotni vzdorem vůči Kanadě, jak hladce se přizpůsobujeme k nenávisti vůči nepřizpůsobivým! Jsme nenávistní dřív, než vůbec vznikl důvod. Jen co pochopíme, jak jsme nenáviděni – a nenávidí nás většina světa – budeme ho mít. Budeme z něho žít. Za co však budem bojovat, za své právo na sebestřednost? Vyrojí se proroci, používající týž jazyk, jako já tady: vichr na straně půlnoční, požár na straně polední! Těch se chraňte. Vznikne potřeba shromáždit lidi dobré vůle. Ale to je další ďábelský úklad. Dělejte zásoby! Ne, nedělejte zásoby, modlete se! Že se neumíte modlit? Hrůza vás naučí. Chytračící se napálí, obrněné skřípne brnění, prchající dohoní blesk. Podivuhodný trénink v hledění na drastické filmové scény se zúročí. Uchvátí nás nasvětlení, gradace, realističnost scény; nakonec ani neuvěříme, že to není film. Budeme šťastni z mála. Co na to? Neřeknu. Naučit se být sami, hodně, beznadějně sami. Naučit se být spolu, hodně a nadějně spolu. Odmítat populizmus. Nenávidět ideologie živící nenávist. Pracovat na ideálu, za který lze dát život. Být šťastni z mála dřív, než o ně přijdem. Místo plýtvání velkorysost. Sbírat odvahu, shromažďovat pokoru. Nebát se ničeho. Nic se nám nemůže stát.