kokoliův blok

O taiji ví každý, že se při něm pohyby provádějí v kruhu. Ale i když opomenu arkání — a velice praktický! — fakt, že v taiji je oblost "ve skutečnosti" přímá (fang yuan xiang sheng), stejně s tím nemůžu souhlasit. Vaše cvičení můžete zcela předefinovat ve chvíli, kdy zjistíte, že pohyby nejsou vedeny po kruhu, nýbrž po spirále. A ještě další úroveň nastane, když si uvědomíte prostorovost, sféričnost té spirály.

U obrazů jsem vždy úpřímně nenáviděl takové ty rozbory, kdy se na Růžencovou slavnost narýsují trojúhelníky a kružnice a vydává se to za klíč ke kompozici. Jistěže tam "jsou", stejně jako je tam milión jiných tvarů. Ale k fungování výrazně nepomáhají. Bohužel ne dříve než v roce 1980 jsem si objevil, že naprostá většina figurálních kompozic z doby baroka, ale i z renesance a z 19. století, se rozvíjí podle sférické spirály. Nikdy jsem však o ní v knihách nenašel zmínku (tolik jsem toho ale zase nepřečetl). Třeba mě tady někdo nasměruje. Jinak budu nadále nositelem dojmu, že zcela zásadní struktura, kolem které se už několik století malují obrazy, zůstává skryta. A to jak teoretikům, tak i dnešním malířům.

No, třeba se nakonec ukáže, že to všichni dávno znají a nemluví o tom, protože je to na obraze to nejzjevnější. Tak by to i mělo být, měla by se učit na prvním stupni. Ale i tak nebudu mít jasno v otázce, co je ta sférická spirála vlastně za tvar. Všelijaké šroubovnice si umím představit jak se vyvíjejí ze svého algoritmu, ale tady jsem jaksi lenošný to domyslet. Nedostal jsem se dál, než že jsem si vizualizoval v hlavě všelijaké možnosti přes fullerovské closest packing of spheres. Výsledek celkem nijaký. Pro rozvíjení vaši představivosti ale nabídnu srozumitelnější model: cibule, která by měla zvláštní mutaci v tom, že každá její vrstva vychází z předchozí a navazuje na následující.