kokoliův blok

Představme si, že chceme něčemu pomoci, a že nemáme po ruce reálnou možnost s tím něco dělat.

Tak si jen přejeme.

Všimneme si, že můžeme přidávat „volume“, přát víc nebo míň.

Brzy uznáme, že ať přejeme hodně nebo málo, nemá to žádný vliv.

Jestli víte, co je pecha kucha, tak možná budete znát i TED. Je to prezentační formát, něco jako konference s přednášejícími z co nejrůznějších oborů a s předpokladem, že se tam vyskytnou myšlenky, které „stojí za to šířit“.

TED teď ve čtvrtek 7. října proběhne i v Brně, jako TEDxBrno.

Tahle zahřívací placka neobyčejně ladí se zasněženou krajinou za oknem. Posledních pár mrznoucích dnů letošní zimy se ještě dá využít k jejímu ukuchtění.

Díky všem, kdo mi napsali k narozeninám – datum na Facebooku dělá divy. Ještě že je vymyšlené.

Jako dárek pro vás jsem připravil odhalení svého ambiciozního podnikatelského záměru, který jsem doposud prozrazoval pouze pod kódovým označením a to výhradně osobám, u kterých byla záruka, že vše hned pustí druhým uchem ven.

Opilý zřízenec při čtení pohřební řeči poplete nebo vůbec nezná jméno zemřelého. Hraje hudba, kterou nebožtík upřímně celý život nenáviděl. Smuteční síň zdobí nevkusné normalizační dekorace, a estetické utrpení z nich drsně konkuruje vaší kontemplaci. Po vás se už hrne další várka, přičemž mladému střihounovi, který nevybíravě vytlačuje konsternovaný zástup pryč ze síně a pak i z nádvoří, nemůžete dát ozdravnou bombu, protože byste tím nabourali pietu ještě víc než on. Při hostině číšník briskně pochopí, že hosté s červenýma očima nebudou úzkostlivě ověřovat položky na účtu.

Kdysi jsem seděl se staršími spolužáky od Smetany v letní zahrádce. Hleděl jsem na ně se zvědavostí, některé jsem znal jen podle jména; byli to pánové už vesměs dobře zařazení na tehdejší výtvarné scéně, zatímco já jsem sotva opustil školu. Očekával jsem, že pochytím nějaké postřehy ze života, jak vlastně vypadá ta „volná noha“. Místo toho se vedla řeč výhradně o problémech s konečníkem.

Vlastně kompost. Stejně to zařadím pod rubriku recepty.

Vladimír Poštulka dělá kulinářský seriál do Lidových novin. Uvařil jsem ve školní kuchyňce několik vzorků a on mě pak asi dvě nebo tři hodiny zpovídal. Když mi poslal svůj přepis naší rozmluvy, upřesňoval jsem některé formulace z mé přímé řeči, až vznikl text níže. V Lidovkách vyšla pochopitelně zredigovaná a ořezaná verze, bohužel vypadla zmínka o našem prastrýci, který byl šéfkuchařem v Bílém domě, a zůstaly některé věcné chyby z jeho původního záznamu - například že doporučuju nechat tofu louhovat ve vodě tři dny aby ztuhlo... Takže jestli jste si dneska, v sobotu 28. dubna, koupili Lidovky s přílohou, nedoporučuju.

Kilo zelí stojí asi šest korun. Dalo by se žít neuvěřitelně levně, jen na zelí. Podle různých zdrojů zelí obsahuje cenné látky, i protinádorové. Přesto jeho pověst je špatná, asociuje nedýchatelnou slovanskou zemljanku. Jednou jsem vezl konspirační kastrólek s dušeným zelím v autobuse - excentričtější situaci snad už nikdy nezažiju. Podobně jako u jiných pachů, musíme předem vědět, že jde o zelí, a pak se nám budou třeba sbíhat sliny. Ale když jsme pachu exponováni bez určení zdroje, odhadneme, že jde o upocené tělo, ponožky nebo něco kazícího se. Domácká vůně zelí je z nejzrádnějších.

Nejsem, ani jsem nikdy nebyl, makrobiotik, nedržel jsem žádnou dietu, jen mě od patnácti let jídlo zajímá jako prostředek proměny osobnosti. Říkal jsem si, že se člověk tím co jí doslova stává (teda to co jí, se stává člověkem) a spatřil jsem v tom bezpracnou a záživnou cestu k tomu, abych si přestal být odporný, jak si někdy puberťáci bývají.

Bojuju proti horku tím, že se trochu víc obleču, napiju něčeho teplého nebo si dám teplou sprchu.

Sice žijeme v době konzumu, ale to neplatí o domácím zavařování, mražení a jiném konzervování.

Je vědecky dokázáno (mnou), že největší potíž s uchovávanými produkty není v tom, jak je zpracovat a udržet v poživatelném stavu, ale hlavně, jak je zkrmit.

rybíz

Děláme ho v zásadě stejně jako třešně, uvedu jen rozdíly.

třešně

Nenarazili jsme dosud na žádný odpeckovač třešní a višní. Proto to děláme takhle!

Toto je opět moje verze, kterou by Mistr bezpochyby rezolutně odmítl, protože používám svojské postupy. Ale výsledek je snad podobný v tom, že polívka skvěle zahřeje a posílí v zimních dnech. Polívka je pálivá, je to ovšem hlavně zázvorová pálivost, která zahřívá jiným, zimě lépe odpovídajícím způsobem, než pálivost papriková, která se mi zdá (nebo to říkala Guo Li), že víc vyhovuje letnímu času. Tuto polívku měl v nabídce svého populárního polívkového baru Michal Kuba.

Včera jsme měli v ateliéru zase jednu diskuzi o reklamě a dneska ve vlaku jsem se rozhodl sepsat do bloku vlastní reklamu na výrobky a výrobce, které můžu bez uzardění veřejně publikovat a doporučovat. Určitě občas ještě něco doplním, možná časem připojím i druhý seznam, kde uvedu zase to, co naopak silně nedoporučuju.

Přísady: celozrnná žitná mouka, med, prášek do perníku, variace: ořechy, slunečnicové semínko, sušené ovoce nebo rozinky.

Perník dělám jako materiál pro přežití, pemikan, hledím na množství a taky na to, aby nebyl tak chutný, že bych ho spořádal na jednou. Musí prostě vydržet.

Přísady: ovesné vločky, voda, jablko.

Toto je kompozice, kterou se cpu pravidelně, a která mi schází v cizině. České vločky jsou totiž jiné, než ty, které dostanete v západních supermarketech: jsou větší a hrubé, nepříliš vábné, podobné se tam občas objevují jen v nějakých healthy stores. Dřív bývaly nahořklé, všichni vesničani to kupovali leda pro prase.

Přísady: vlašské ořechy, cukr krupice.

Tuto dobrůtku nedoporučuje pět z pěti zubních lékařů, navíc je to kalorická bomba, návyková. Jedná se o čínský recept, nevím už odkud.

Potřebujeme: švestky, sušené ovoce všeho druhu, ovesné vločky, trochu másla, oříšky, slunečnicové semínko

Omáčku vždycky na vánoce vařila moje bábička (odlišovali jsme babičku, která byla z mamčiny strany a bábičku z taťkovy strany); chuť omáčky byla sladká, ale trochu kořenitě nahořklá od švestek, jedla se k ní vánočka, obvykle s připálenou kůrkou, taky hořkou.

(toufu, tofu - píšu ze zvyku s "d" podle mezinárodní transkripce, podle níž i tao píšeme dao - číst ale můžeme pořád tao nebo toufu)

Mistr by se s níže uvedeným receptem na doufu celkem určitě neztotožnil, protože používal klasické čínské postupy: napřed rozpálil půl naběračky oleje, vhodil do něj nadrobounko pokrájený pórek, pak doufu a pálivé papričky, na prudkém ohni s tím míchal, a nevím kdy, možná ke konci, přidal sezamový olej a sójovku. Podle toho, co dům dal, by ovšem improvizoval.

Já jsem se chtěl vyhnout nadměrnému množství oleje a jeho přepalování. I sojovou omáčku přidávám co nejpozději a dávám pozor, aby se moc nevysmahla, protože mám pocit, že je to lepší pro přežití.

V televizi občas narazím na pořad pro seniory, kde profesionální kuchař učí, jak se co vaří. Je mi z toho na nic: ten kuchařský rutinér (a asi taky odborník svého druhu) ukazuje, jak vařit, aby to bylo chutné. Přičemž chuťový ideál odpovídá restauračnímu stravování. Taková lepší hospoda, dříve by to byla tzv. dvojka. Ten ušlechtilý džentlmen nemá problém rozpustit v kastrólu půlku másla na dvě porce jídla, nalít do omáčky skoro celou šlehačku, přitom vesele solí a pepří, až se práší, přepaluje tuky - neboli jinými slovy, pomáhá pomalu zabíjet naše seniory.