kokoliův blok

Hluboce uložený mám i moment, kdy mi poprvé došlo, že ta entita pohybující se občas kolem, je živá osoba, konkrétně moje sestra Lída, a že se s ní dá skvěle komunikovat. Nic jsme si v tom iniciačním předjarním dnu neříkali, jen jsme spolu seděli jsme na čertu, vyorávači brambor odloženém na zahradě, a nadzdvihovali a zase zaklapávali deklíky na takových malých komínkovitých mazničkách s kolomazí. To byla nezapomenutelná rozkoš.

—-

Taky si pamatuju nekonečnou bílou studenou nemocniční místnost — fandil jsem si, že by to mohla být vzpomínka přímo z porodnice. Bohužel je pravděpodobnější, že pochází až z doby, kdy mi dávali před operací slepáku klystýr, což bylo až v druhé třídě.

Vůbec si myslím, že moje vzpomínky nebudou sahat příliš hluboko, možná ani ne do těch tří let.

K napsání textu mě podnítila Lucienne. Pořád nevím, co to je řetězovka, jaká má pravidla, tak jsem sem zatím jen poslal tohle.

Updated, se zpožděním: oslovím Jaromíra Typlta, ten beztak nepíše než o své nejstarší vzpomínce.

Updated 2: už to tam dal! Brrr!

A taky jsem výše smazal ten odstavec o čtení, došlo mi, že nikoho nepotěší, omlouvám se všem...