kokoliův blok

O taiji mluví jako o báječném způsobu, jak získat ztracenou energii a jak ji pěstovat k dosažení zázračných výsledků. Ti, kdo se dostali dál a všimli si ve vlastním těle, jak se přenáší síla, mohou dospět k přesvědčení, že při cvičení jde spíš o jin, sílu. Nadšenci praktikující styl rodiny Chen přitom možná budou zvlášť zdůrazňovat peng, druh spirálové síly. Případně, aby to bylo jasnější, mluví o peng jin. Gu Liuxin rovnou říká, možná trochu z hecu, že taiji se rovná peng. Na druhé straně ještě starší klasik Chen Xin má určitě dobrý důvod zařadit peng mezi jednu ze třiceti šesti "nemocí" korektního použití taiji. Vzhledem k tomu, že taiji se původně jmenovalo Třináct technik, shi san shi, tak je nabíledni, že esencí taiji nebude nic jiného, než všech třináct stejnou měrou: peng, lu, ji, an, cai, lie, zhou, kou, jin bu, tui bu, zuo gu, you pan, zhong ding. Nic však nepokazí ti, kteří za princip taiji označí přímo princip taiji!

Někteří myslí, že tajemstvím taiji jsou aplikace, yung, a čile sbírají praktické doklady asijské krutosti. Anebo to vidí smířlivěji a snaží se jakožto základ svého kungfu rozvíjet ting jin, naslouchací energii. Jiným stačí prostě jen cvičit, lien xi, protože vědí, že když mistři na smrtelné loži prozrazují tajemství stylu, tak zpravidla řeknou jenom: cvičit, cvičit! Ale principem taiji by mělo být, že se člověk cítí dobře, takže prostě jen song, relaxovat, a shuxi, odpočívat. Podle dalších je pohoda málo, taiji je pěstování životní esence jing, přesně v linii čínské alchymie. Co je víc než zdraví a životní síla? Na to lze se zářícím pohledem odpovědět, že přece duch, shen. Nebo si je sloučíme v pojmu jing shen, vitalitě. Ale není mocnější dobrá víra, že pravou podstatou taiji je xin, srdce?

Někdo je náchylný hledat v taiji hlavně rituál, takže musí cvičit směrem k jihu, poslední formu sestavy musí končit na navlas stejném místě jako úvodní, pozice paží považuje za magická gesta. To vypadá jako zoufalá kompenzace nedostatku informací, avšak když budeme hledat jádro taiji v Yi jingu, Knize proměn, tak se asi nespleteme: vždyť i Chen Xin přiřazuje ve svém traktátu Ilustrované taijiquan rodiny Chen každé formě určitý hexagram.

No ale třeba je hlubina taiji tam, odkud se bere pohyb. Z dantianu pod pupkem, nebo spíš z mingmenu na bedrech? Nebo se klíč pokusíme odvodit od faktu, že nezbytným základem každého pohybu je uvolněné gua, kyčle. Ale kyčle příliš připomínají princip stylu pakua, u taiji máme podle některých názorů lepší vynález, který zakladatelé taiji nalezli v jedinečné funkci pasu, yao. Další vidí základ v yi, což snad můžeme přeložit jako úmysl. To, že se stane, co si usmyslíte, je bezpochyby velká věc!

Bylo by však divné, kdyby ve skutečnosti jádrem cvičení nebylo dýchání, hu xi, které je evidentně klíčem k ovlivnění určitých tělesných procesů. Jiní cvičenci by rozhodující význam raději delegovali na vnitřní dýchání, yun qi, a mohou se přít, jestli jde o xiao zhou qian, malý nebeský okruh, nebo da zhou qian, velký nebeský okruh. Aniž o tom co víme, je nám jasné, že velký nebeský okruh bude podstatnější! Můžeme se však taky přiklonit k informaci, že zásadní roli máme hledat v mimořádné dráze dai mai. Nebo se spolehnout na neurčité náznaky, že se v taiji dýchá patama.

Můžeme se ale taky domnívat, že všechny tyto principy, aspirující na podstatu taiji, jsou jen rafinovanou zástěrkou, a ve skutečnosti je taiji vlastně něčím ještě docela jiným.

Problém je přirozeně v tom, že se bavíme o něčem, o čem nevíme, co to je. Co je nám údajně nepochopitelné jako celé čínské myšlení, co je prý strašně jemné nebo vysoké. Jsme naivní, že se to snažíme pochopit, protože taiji je cosi, k čemu se přiblížíme jen s intuicí, nezatíženou racionalistickými konstrukty.

Jenže taiji je metoda! To znamená, že ukazuje cestu — jinak by žádné taiji nebylo potřeba, každý by si vynalezl to svoje. Taiji je úžasný a propracovaný vynález, který se naopak to nepojmenovatelné a intuitivní pokusil detailně uchopit — a úspěšně, byť způsobem, který je skutečně pro zápaďáky trochu neobvyklý.

Asi si myslíme, že víme, co je auto. Chci říct, že taiji není o nic záhadnější (tj. ani o nic méně záhadnější) než auto.

Co je podstatou auta? Pitomá otázka — i když ne pitomější, než anketa o sedmi divech světa — ale když na ni přece začneme odpovídat, někdo řekne motor, někdo čtyři kola, někdo volant. Nebo že auto je jen železný krám, ale jde o smysl auta, a tím je jízda. Tím se to nevyřeší, protože vzniknou školy, hlásající, že jde o přepravu osob a nákladu, jiné zas že o radost z jízdy, další se přimknou k pravidlu dobrého návratu. Nebo auto je jen prodloužený řidič, ale ani pak nebude jasné, zdali "správný" či "pravý" řidič je ten, kdo je primárně mechanik, závodník, řidič z povolání, učitel autoškoly. A čím vlastně řídí: volantem, koly? Nebo se řídí cestou nebo dokonce mapou? Řídí úmyslem? — Olda Kaplan mi říkal, že řídí svou Avii zadkem. Jako jeho spolujezdec jsem musel i jet zadkem.

Snad nemusím unavovat s dokončením téhle metafory, i když by se dalo o pengu mluvit jako o pneumatikách, tlumičích nebo jako o deformační zóně, qi může odpovídat benzínu či jeho explozích ve válcích atd. Chtěl jsem hlavně říct, ať nepřehlížíme, že i blbé auto je konceptuálně neuchopitelné nejméně tak, jako vehikl pojmenovaný taiji.