kokoliův blok

Včera jsem si udělal malinkou hlávku zelí takhle: Na trochu oleje hodím nakrájené zelí, a taky oškrábaný a nadrobno nakrájený výčnělek čerstvého zázvoru. Nechám to chvíli, možná pět, maximálně snad deset minut, na maximálně prudko (vlastně všechny jídla tohoto druhu dělám na maximum, ale vždyky je podleju nebo něco, když by hrozilo připalování). Když vidím, že se to na dně chytá, přileju jablečný ocet — ten by se měl ihned dostat do varu. Přikryju to na chvilku pokličkou, což ale nesmím říct žádnému Číňanovi, ten by mě za to okamžitě exkomunikoval. Ocet přilívám podle potřeby, celkově asi víc, než by člověk myslel. V tom to právě je! Raději přežeňte. Na lžíce možná pět nebo ještě víc. Na závěr přisolím a grcnu tam trochu sójovky a sezamového oleje.

Měl jsem zrovna nepražené arašídy, tak ty jsem tam přihodil skoro na začátku. S nima to bylo o něco lepší.

Vařil jsem to až na noc, celý den jsem nejedl. K tomu jsem udělal tofu a rýži, ale to zelí bylo nakonec hlavní, pořád jsem na ně chodil, přidával si jak narkoman. Podobně nezřízeně jsme se nedávno chovali s Evou, když jsme doma za pět šest zjistili, že musíme okamžitě dostat dávku kysaného zelí. Jinak ho skoro nevaříme, ale ten večer Eva ještě stihla koupit dva balíčky v knínické sámošce a hned jsme je udělali s bramborama podle Zogatky, která nás s tím jednou hostila v Blavě.

Zvláštní, že mě ani včerejší zelí ani to kysané nijak nenadouvalo, jak to známe teď z těch reklam. A ráno, jakmile jsem se probudil a polospící vyrazil cvičit do Stromovky, tak jsem cítil takový neodůvodněný nával štěstí, až mě to zarazilo. Myslím, že jsem někde četl, že tyhle ty pocity překypujícího štěstí jsou příznakem nějaké nemoci. Ale třeba si to pletu. Když jsem šel po stopě toho trvajícího bezdůvodného štěstí, dospěl jsem ke včerejšímu zelí. Zářil z něho nebeský jas a mír. Za šest korun. Ozářilo mi celý den. I když je fakt, že kromě zelí svítilo i slunce, a dneska už dosti jarně.