kokoliův blok

Jakub Patočka byl důvodem, proč jsem začal do Literárek posílat kresby, a byl taky důvodem, proč jsem toho nechal — i když kresby se dotiskávaly ještě donedávna, dokud v redakci zůstávala zásoba.

Domluvenou odměnou za publikování kreseb bylo předplatné Literárek. Díky tomu jsem si dneska od Jakuba přečetl článek na jejich úvodní stránce, v němž popisuje Paroubka jako moudrého předvídavého vůdce a Bursíka jako nemorálního oportunistu. Současní Zelení jsou Jakubovi ovšem ti nejméně přijatelní ze všech a koaliční nabídka realizace pozoruhodně vágních bodů programu Sociální demokracie z minulého týdne pro něj představuje smutnou ilustrací zpustlosti.

Říkal jsem si, že na někoho v populaci snad může povolební Paroubek zabírat (není teď nějaký hubený, vystresovaný? — vždyť si vzpomeňte, že ještě před rokem klenul hrudník jako panský panáček z Rumcajse). Přijde mi vyprahlej, zoufalej, jakoby se nad ním vznášela nějaká hrozba. Ale pro část občanů je evidentně bezvadnej. Říkal jsem si, že nejspíš uspěje u těch, kteří by se do krve hádali, že Neckerova krychle má jen jeden výklad. Správně se má krychle vidět svrchu a basta.

Někdo přísahá na jeden pohled, protože jiný si ani neumí představit. S tím se asi nedá nic hned dělat, leda trpělivou osvětou, i když ani ta nezabere zdaleka na všechny. Myslím, že určité procento blbců v populaci představuje přirozenou pojistku. Snad proti tomu, když blbosti začnou dělat chytráci.

Od Jakuba bych čekal, že si bude v Neckerově krychli umět představit všechny možné myslitelné tvary. Z nějakého pro mě záhadného důvodu se rozhodl pro jeden jediný. Zvolil omezenost.

To je zápis někdy ze srpna, článek jsem už mezitím vytěsnil.

Nic na celkové bilanci blížící se nule nemění ani kulatost Země, jízda po zadním kole ani jízda na tekoucí duně.

Nevylučuju, že totéž platí i pro ups & downs v životě.

Ale zajímalo by mě, jestli může platit rovnováha i co se týká otočení doleva a doprava. Pravděpodobně ne — to by však znamenalo, že jsme většinou přetočení, že chodíme v kruhu, že jsme pravo- nebo levotočiví. Pokud potřebujete obsesi a nevíte zrovna jakou, tak tady jednu nabízím.

Do té chvíle probíhal nějaký děj, možná i napínavý, peremena ale znamená, že to byl jen děj na oko, pravý děj se děje ve chvílích, kdy se neděje nic.

Je to ruské až na půdu, ale známe to i z české politiky, i když naše přestávka by správně měla znamenat prostou pauzu.

Podobně dramaticky, i když asi ne tak zákulisně, může být vnímáno i anglické break, zlom. Podle Číňanů se o přestávce spíš odpočívá, xiuxi, ve znacích to představuje člověka opřeného o strom; druhý znak je síla srdce vydechovaná nosem.

Měl jsem dlouhou přestávku zapříčiněnou hlavně tím, že jsem si na začátku září odpálil počítač. Ale to je zřejmě jen výmluva, protože nejen září, ale celé léto jsem měl break. Nebo to bylo xiuxi? Anebo ve skutečnosti peremena?

V každém případě sem postupně vylepím prošlé zápisky do bloku, které jsem z počítače vyhrabal.

Znali jsme jen jednu značku žárovek, stejně jako jednu značku skoro všeho. Představa, že by se zašlo do obchodu a koupila se žárovka od Philipse byla potrhlá, zcela nepravděpodobná a vlastně nádherná. Philips znamenal nedosažitelnou tuzexovou superkvalitu. Dalo se předpokládat, že i světlo jeho žárovky bude jasnější, čistší, lepší. Když jsem se v hospodě pochlubil tajuplnou stopou po návštěvě vyspělejší civilizace v našich krajích, společnost se rozdělila na nevěřící Tomáše a pamětníky, kteří z mozkové brázdy ještě dokázali vyškrábnout neurčitou vzpomínku, že někdy v čtyřicátém sedmém by to bylo možné. V duchu jsem se pomodlil, aby bylo zase normální koupit v elektru Philipse a další takové.

Modlidba, pronesená mimochodem a bez velkého nároku, evidentně zabrala, a tak dneska je až přephilipsováno, přepanasonicováno, přetoshibováno atd. — a naopak je mírně podtesleno. Krásně se na to nadává. Já však nemohu dost dobře vystupovat jako kritik globalizace, když jsem si tenhle stav tak upřímně vymodlil.

Dělám to mimoděk, a tak se kamínky strefuju zázračně přes půlku zahrady. Ale dělám to zároveň systematicky, pročež skoro nemůžu přejít z jednoho místa na druhé. Teď v létě je všechno zarostlé, takže je toho míň, ale pokračuje to, a podle všeho se mi ta obsese stala vlastní.

Dřív udělat něco takového — jako je ohnout se pro něco nepatrného na zemi, opakovaně, a nakonec ještě posbírané někam uklidit — to by mě zlomilo. Musel bych mobilizovat všechny důvody, a obávám se, že bych se tomu stejně nakonec nějak vyhnul. Hle, spravedlivá karmická proměna!

Jednak mě těší představa, že jsem na světě k něčemu, když za sebou nechávám zhodnocenou půdu. Jednak ve mě částečně ožívá moje babička, která by nic nenechala povalovat se bez povšimnutí.

Ale mám i strašidelný výklad: jsem uřknutý, při každém hození kamínku musím vyslovit závaznou formuli, něco na způsob: hoď ten kámen, ať je ámen (a sám třeba ani nevím, že ji říkám). Vítek Klusák se mi zmínil o filmu, který připravuje se svým bratrem Pavlem — doufám, že to není tajné, že můžu vyzradit hlavní myšlenku. Vycházejí z Erbenova morbidního příběhu o třech bratřích, které při jejich cestě do světa potká kulhavec a nabídne jim celkem lehkou práci na dobu jednoho roku, při které budou jen míchat něco v kádi a říkat k tomu nějakou formuli. Je to hrůzostrašný příběh.

Ujal jsem se nesení mému — což znamená péči, aby se mém ujal. Mohu ho šířit v médiích, při rozhovorech, v galeriích nebo jako grafiti po ulicích. Ale můžu taky udělat něco rafinovanějšího: vypěstovat si skupinu nositelů mému.

S nimi uzavřu deal: předám vám svůj mém, který už se celkem úspěšně ujal, a vy za to, že ho ponesete, můžete cizopasit na jeho úspěchu.

Úspěch mému se tím násobí a vzniká něco, čemu můžeme říkat škola. Je to výhodné pro mém, pro mě, i pro symbiotické nositele.

Úspěšné rozšíření však pro mém funguje jako tichá pošta — dá se čekat, že se mém začne kazit. Od určitého momentu vzniká otázka, zdali slevit na čistotě mému a vytvořit širokou ligu, nebo dokonce módu, nebo jestli uchovat původní mém za cenu nižšího rozšíření. Profláknutý mém se obrací proti původnímu nositeli, takže bych byl spíš pro druhou variantu.

Jenže v té fázi úspěšného rozšíření už nemám na nic moc vliv. A je otázka, jestli jsem měl vůbec nějaký vliv v první fázi, když jsem se stal nositelem mému. Mám neurčitý pocit, že se mnou v té chvíli někdo uzavíral jakýsi deal.

Jistě, rozvržení rysů obličeje v zásadě dědíme, ale stejně to vypadá, že si za konečný výraz můžeme hodně sami. Můžeme věřit, že častost opakování nějakého výrazu způsobí, že na kůži a mimických svalech dojde k únavě materiálu a tvář se smíří s tím, že jí ustavičně vnucujeme bezprostřední, laskavý, přihlouplý nebo nacvičený úsměv, a bude ho tudíž nadále navenek vysílat, i když se v duchu zrovna ani neusmíváme. Moje sestra Ludmila se před usnutím vždy usmívala, a skutečně, v jejich dětské partě získala přezdívku Usměvavá vlčice a usmívá se dodnes. Možná i v situacích, kde jiným klesne brada.

Mám ale dojem, že se nám rysy vpisují nejen častostí, ale i krátkodobou intenzitou výrazu. Kdysi jsem sledoval lidi na ulici a představoval si jejich výrazy, které získají v okamžiku největšího vzrušení. Zjistil jsem, že u starších lidí si nemusím ani nic představovat. Všechny ty zaťaté, nasrané, vzteklé, zdivočelé, zachmuřené, zahleděné, kamenné, nepřítomné, pitomé, vyjevené a leklé tváře valící se ulicemi mimoděk znázorňovaly, co se s nimi děje ve chvílích, kdy spějí k vyvrcholení — pravému či předstíranému, to je jedno.

Na záznamové médium tváře se nám spravedlivě zapisuje nejen jací jsme "doopravdy", ale i naše předstírání. Vlastní tváři se nedá utéct. Samolibý Klausův úsměv, doplněný knížákovským olíznutím horního rtu, je to pravou odměnou za vlastní samolibost. Důstojná presidentská maska ukazuje právě to, že se tu hraje role. Čtenáři tváří se ovšem mohou plést, možná jde o skutečnou důstojnost, a možná, že úsměv je po předcích, přičemž dotyčný ve skutečnosti zděděnou zátěž samolibosti titánsky přemohl (nevím, proč jsem si vzal zrovna Klause za příklad...). Můžeme čtenáře své tváře obelstít, aspoň krátkodobě jako Dorian Grey, ale nic to nemění na tom, že nelze obelstít zapisování na tvář.

Ale co ukázal? Je od hlavy k patě v neprodyšné kombinéze, hlavu má unifikovanou díky helmě, nikdo ho nepozná, je tajemný jako prďoch v Amarcordu. Je to anonymní příspěvek k bohatosti života na ulici, příklad skromnosti a obětování se ve prospěch celku, skvěle rozpuštěné ego. Vždyť jinak by musel helmu strhnout, ukázat se, rozdat vizitky, zavolat vůkol: to jsem já! Ani nic takového, odjíždí do prdele, a nikdo si ho nikdy nebude spojovat s jeho osobou.

V Knínicích končí silnice, a tak rok co rok, když se blíží Velká cena, se k nám do vsi přiřítí roj silných motorek, u kovárny zpomalí, pak s řevem vystřelí do Podskalí, ale tam je to slepé, tak do Javůrské ulice, ta je taky slepá, vystřídají všechny slepé choboty a nakonec vjedou na Oulehle, které taky nikam nevedou. Podle zvuku slyšíme, jak marně hledají cestu pryč. Pak konečně vyfičí z vesnice, ryk zní osvobozujícně, jak když necháte masařku vylítnout oknem. Ale všichni cítíme, že povinnost uchovat si tvář pod helmou byla na chvilku otřesena.

Sice to vyžaduje přizpůsobit trochu život, ale za tu volnost v hlavě to stojí.