kokoliův blok

Vláďa Zadrobílek říká v knize svých vzpomínek, jak se kdysi rozhodl, že jednou vydá moje kresby. A taky že jo, uplynulo deset let, změnil se režim, a z Vláďových supersamizdatů se vyvinulo nakladatelství Trigon, které zná každý, kdo se zajímá o hermetismus a podobné nauky. Výběr asi dvěstě padesáti kreseb, vzniklých většinou mezi lety 1983 až 1985, vytištěný duplexem (dvoubarevně) na matném papíře a svázaný v tvrdé vazbě, dal dohromady cca půkilovou bichli, kterou Vláďa vydal k výstavě (jiných) mých kreseb v Nové síni v roce 1997.

Jeho dcera Zuzana při stěhování skladu narazila v zarovnaném koutě na balík těchto publikací. Omezený prostor v novém skladu ji pak inspiroval, aby na knihu nasadila novou cenu, „které nelze odolat“ – 250 Kč.

To mě moc těší, tak to hlásím! K dostání v Trigonu, Bubenská 3, Praha 7 (u metra Vltavská), a od 13. prosince taky u Jitky Grígerové v Galerii Havelka, Martinská 4, kde začne ta výstava SHOP, o které brzo napíšu více.

K blížící se výstavě SHOP u Jitky Grígerové v Galerii Havelka v Praze už několik informací řízeně uniklo. Jen pár skutečných insiderů ale ví o šíleném záměru, kterým se chci definitivně znemožnit před celým kolektivem: budu zpívat!

Nebo korektněji a alibisticky: budu vokálně performovat.

Ano, býval jsem třetinou trojčlenné kapely, která se jmenovala krátce E, a která se od půlky osmdesátých do půlky devadesátých let pokoušela hrát tak stručně, jako sliboval její název. Zbylé dvě třetiny tvořili fenomenální muzikanti – Vladimír Václavek a Josef Ostřanský. Já jsem tam byl za normální lidi. Teď však vystoupím a cappella, neboli bez kapely, a budu necelou hodinu zpívat naše songy – jen pro vás!

K průlomu dojde v úterý 13. prosince v 7 hodin večer v kostele sv. Martina ve zdi, což je v Martinské naproti galerii (pár kroků z Národní). Nejde o žádnou recesi. Vždycky jsem po klucích chtěl, aby se naše věci daly zpívat u táboráku. Toto je první krok. Děsím se Těším se na vás, K.

První vteřina života trvá celý dosavadní život, celou vteřinu. Druhá vteřina trvá polovinu dosavadního života. Třetí trvá třetinu. Miliontá miliontinu, a to už začneme uvažovat, jestli vteřina nezačíná být příliš drobný interval. V té chvíli ubíhá dvanáctý den našeho života, který bude trvat celou dvanáctinu.

Pro ty, kdo nemůžete přijít, ač byste strašně chtěli, výstavu popíšu:

Když nemůžu poslat pozvánku, alespoň zatím jeden text z pozvánky:

Jeden umělec věřil na existenci umění a obětoval mu život. Pak se ukázalo, že to nebyl žádný život.

Jeden umělec myslel, že se něco zachrání, když bude uměním zachraňovat. Stal se z něho prokletý umělec.

Jeden umělec si zakládal na koulích. Díky koulím se dostal do nejvyšších pater umění a jeho koule byly zavedeny v hodinách výtvarné výchovy. Jednoho dne se probudil a koule nikde.

Už to mám konečně trochu pohromadě:

dovoluji si vás pozvat na výstavu Převod síly, která bude zahájena ve čtvrtek 10. listopadu 2011 v 18 hodin v Galerii Václava Špály, Národní 30, Praha 1 a potrvá do 31. prosince 2011.

Na čtvrteční otevření chodit příliš nedoporučuju, tři patra Špálovky spojují velmi úzká schodiště, takže je to spíš vernisáž aktuálních virů a bacilů. Říkám to každému, nakonec tu zkysnu sám.

Bacha, žádné občerstvení! To je styl Špálovky.

Přizval jsem Hanu Pýchovou k vystavení kresby z roku 1999, kterou kreslila na citlivou vrstvu filmu pomocí povrchového napětí v pokožce (kirlianovská fotografie). Budete zírat.

Výstava je pečlivě koncipovaná tak, aby zklamala všechny, ale ne příliš.

A aby nadchla, ale zřejmě taky jen přiměřeně a jednotlivostí. Anebo i celkem – vůbec se necítím v defenzívě, poprvé ukazuju trochu z „kódu“, který možná je za mými věcmi. Mystifikuju jen zcela nepatrně.

Komplementární k téhle akci bude výstava v blízké Galerii Havelka; její název se zatím neobjevil ani v rámci řízeného úniku. Zahájení je v úterý 13. prosince. Přespolní ať uváží integrovaný výlet do matičky.

Knihu návštěv v galerii nesnáším, ale vaše reakce na blogu mě potěší – i kdyby mě zrovna nepotěšily.

Těším se, váš K.

Bloguje.cz zřejmě neumí přílohy k mailům, takže z pozvánky budu ještě muset udělat obrázek nebo to k vám dopravit nějak jinak.

Představme si, že chceme něčemu pomoci, a že nemáme po ruce reálnou možnost s tím něco dělat.

Tak si jen přejeme.

Všimneme si, že můžeme přidávat „volume“, přát víc nebo míň.

Brzy uznáme, že ať přejeme hodně nebo málo, nemá to žádný vliv.