kokoliův blok

Moje sestra Vladimíra nesleduje (na rozdíl od naší tety Míly) hokej ani fotbal, ale když se přece vyskytne v místnosti, kde se utkání sleduje, zeptá se napřed kteří jsou slabší, a těm pak celým svým vášnivým srdcem fandí.

Po nejméně dvaceti, ale možná dvaceti pěti letech jsem se teď poprvé učesal.

Při jedné večerní jízdě autobusem z Prahy vedle mě seděla nějaká slečna. Kdybych si na lidech všímal šatů, a nechtěl je vidět jen bez nich, tak bych asi naznal, že je pěkně oblečená, a kdybych věděl, co je v módě, tak bych asi připustil, že ví, co je v módě. V každém případě bylo vidět, že o sebe velice dbá. Objevil se užnevímjaký důvod dát se do řeči a díky tomu jsem si všiml zvláštní věci: její dech voněl po hovně.

Přemýšlím, proč Bordel. Jméno pro výstavu přišlo tentokrát intuitivně, a když se mě na to při vernisáži tu a tam někdo ptal, dostával mě do rozpaků. Bordel se přitom zcela spontánně promítal i do doprovodných jevů: návštěvníkům jsem jako brejlatej profesor při "přednášce" předal zbytečné informace, jako vegetarián jsem jim zařídil rožněnou krkovičku, plnou chutných akrylamidů, nitridové nakládací soli a dehtových sloučenin, a jako kdysi "alternativní" rocker jsem je potěšil nekonečným proudem recyklovaných středoproudových Rudových hitů. Ošetřil jsem i stylové podprahové detaily na vlastní osobě, jako byly špinavé nehty, děravé boty, rozepnutý poklopec, beďary na nose - a nevylučuju, že také zápach z úst... Ve vlahém probarveném večeru, přes blok vzdálení od Národní třídy, jsme dělali strašný bordel, čudili jsme do oken a tančili na ulici, takže na nás třikrát musela přijít policie, zatímco o dalších pár bloků vedle střílel jeden Paroubkův kamarád do druhého.

Při vernisáži výstavy Bordel v Galerii Havelka tento čtvrtek se dočkáte také ohlašovaného křestu právě vydaného Slovníku Grafiky 2!

Kdysi jsem byl pozvaný na velkou výstavu, u které jsem pochyboval, jestli na ní vůbec mám být. Nakonec převážilo, že nemám. Pověsil jsem tam několik celkem bezbranných obrazů a fakticky jsem tím zmizel. Zástupy obrazy obtékaly a obrazy zůstávaly netknuté.

Přispěl jsem do týdeníku A2 nějakými znaky na téma nové technologie v umění, ale když se Eva pokusila v Rosicích u Brna číslo zakoupit (odebírám A2 jen elektronicky), trafikanti zírali, o čem je řeč. Proto pro Rosičáky a obyvatele dalších měst a obcí, kde trafiky nejsou ohnisky kulturního vření, vkládám text níže.