kokoliův blok

Blíží se výstava AVU ve veletržáku; pro katalog jsem napsal o našem ateliéru tenhle text - ovládl jsem se, a o kompostování se v něm zmiňuju minimálně.

Vylezl jsem ze dveří a při silnici jsem uviděl naftovou skvrnu. Uprostřed jílovitého bahna rozježděného traktorem nádherně opalizující brána někam jinam. Od té doby se samozřejmostí očekávám, že pouhým díváním lze uvidět v duze se zračící svět. Neurčitě si taky vybavuju, že mě od toho zázraku odtrhli s tím, že je to špína.

Známe to z amerických filmů, akčňáků i romantických blijáků: otec či matka ve vyhrocené situaci uchopí své dítě za ramena, pohlédne na něj vroucně a praví: miluju tě. A dítě v slzách odpovídá: taky tě miluju.

My Češi se při těch scénách cítíme citově vyprahlí, protože to neděláme. Takhle výslovně si to obvykle nepotvrzujeme. Pod vlivem psychického imperializmu ale nejspíš brzy začneme.

Končil den, když jsme vyjeli s Éčkem hrát někam na sever. Pepa zvolil zkratku přes hřebeny zalesněných kopců, hnal Volhu po okresce, obloha byla už podzimně vysoká, nit konverzace se tenčila a úměrně tomu sílil pocit, že se pohybujeme při dně sklenice kosmických rozměrů, v níž se turbulence malinového sirupu zvolna roznášejí Brownovým pohybem po celém objemu horizontu, dokud se každá věc v krajině neocitla v naředěném růžovém nálevu.