kokoliův blok

Otec mi o půlnoci volal do Prahy, že mamka má zrychlený tep. Chtěl zavolat na pohotovost, aby mu poradili, jestli s tím má něco dělat. Nebavili se s ním a hned vyslali záchranku. Doktorka přišla a řekla, že mamka musí na vyšetření do nemocnice. Potud by to bylo normální, dokonce v rychlosti reakce příkladné. Jenže když otec slyšel, že by mamku odvezli, vyděsil se, začal něco namítat a tím se rozvinula příšerná situace, kterou jsem měl příležitost celou sledovat z odloženého telefonního sluchátka.

Díval jsem se jeden večer na dokument o Pavlu Brázdovi, hlavně na jeho tvář a hlavu, která má kompaktní tvar pokrytý síťovinou vrásek - v podstatě totéž, co vidíme na jeho obrazech. Tahle symbióza velkého celistvého tvaru a povrchového rýhování (zbrázdění...) není podle mě jen tak.

Kilo zelí stojí asi šest korun. Dalo by se žít neuvěřitelně levně, jen na zelí. Podle různých zdrojů zelí obsahuje cenné látky, i protinádorové. Přesto jeho pověst je špatná, asociuje nedýchatelnou slovanskou zemljanku. Jednou jsem vezl konspirační kastrólek s dušeným zelím v autobuse - excentričtější situaci snad už nikdy nezažiju. Podobně jako u jiných pachů, musíme předem vědět, že jde o zelí, a pak se nám budou třeba sbíhat sliny. Ale když jsme pachu exponováni bez určení zdroje, odhadneme, že jde o upocené tělo, ponožky nebo něco kazícího se. Domácká vůně zelí je z nejzrádnějších.

Otec vyplňoval křížovku a najednou narazil na oříšek: český malíř na sedm. Zná jenom mně, a kupodivu, podle příčného směru mělo jméno taky začínat na K. Nakonec se ta legrační možnost, že by tam mohl napsat vlastní jméno, stala skutkem.