kokoliův blok

Kdybych to věděl, tak bych šel i na předávání, kam jsem byl pozván — ale kromě toho, že bych tam stejně nešel, tak mě odradila scénka z minulého předávání, které jsem sledoval v televizi. Cenu dostala Adriena Šimotová, krásná žena, zářící, i ji všichni milujeme.

Ale vedle ní seděl Stanislav Kolíbal, který doufal, že cenu získá on — a představte si, že Adrieně ani nezatleskal. Pořad v bedně ještě opakovali a ověřili jsme si to s Evou, že skutečně: seděl vedle, nakvašenej, a nic. Myslím, že ho to minulo při předchozím, a možná dokonce i při prvním předávání téhle ceny, tak se dá pochopit, že byl naštvanej. Ale u takovejhle osob by člověk přece mohl předpokládat trochu sportovního ducha, nebo aspoň sebeovládání, když už nejsou schopni mít radost z úspěchu blízkého člověka.

Ale já na tom nejsem o moc líp — nešel jsem tam, protože kdyby to dostal letos Kolíbal, tak bych mu nezatleskal.

Anebo možná jo. Někde musí ten debilní řetězec skončit.

Jakub Patočka byl důvodem, proč jsem začal do Literárek posílat kresby, a byl taky důvodem, proč jsem toho nechal — i když kresby se dotiskávaly ještě donedávna, dokud v redakci zůstávala zásoba.

Domluvenou odměnou za publikování kreseb bylo předplatné Literárek. Díky tomu jsem si dneska od Jakuba přečetl článek na jejich úvodní stránce, v němž popisuje Paroubka jako moudrého předvídavého vůdce a Bursíka jako nemorálního oportunistu. Současní Zelení jsou Jakubovi ovšem ti nejméně přijatelní ze všech a koaliční nabídka realizace pozoruhodně vágních bodů programu Sociální demokracie z minulého týdne pro něj představuje smutnou ilustrací zpustlosti.

Říkal jsem si, že na někoho v populaci snad může povolební Paroubek zabírat (není teď nějaký hubený, vystresovaný? — vždyť si vzpomeňte, že ještě před rokem klenul hrudník jako panský panáček z Rumcajse). Přijde mi vyprahlej, zoufalej, jakoby se nad ním vznášela nějaká hrozba. Ale pro část občanů je evidentně bezvadnej. Říkal jsem si, že nejspíš uspěje u těch, kteří by se do krve hádali, že Neckerova krychle má jen jeden výklad. Správně se má krychle vidět svrchu a basta.

Někdo přísahá na jeden pohled, protože jiný si ani neumí představit. S tím se asi nedá nic hned dělat, leda trpělivou osvětou, i když ani ta nezabere zdaleka na všechny. Myslím, že určité procento blbců v populaci představuje přirozenou pojistku. Snad proti tomu, když blbosti začnou dělat chytráci.

Od Jakuba bych čekal, že si bude v Neckerově krychli umět představit všechny možné myslitelné tvary. Z nějakého pro mě záhadného důvodu se rozhodl pro jeden jediný. Zvolil omezenost.

To je zápis někdy ze srpna, článek jsem už mezitím vytěsnil.

Nic na celkové bilanci blížící se nule nemění ani kulatost Země, jízda po zadním kole ani jízda na tekoucí duně.

Nevylučuju, že totéž platí i pro ups & downs v životě.

Ale zajímalo by mě, jestli může platit rovnováha i co se týká otočení doleva a doprava. Pravděpodobně ne — to by však znamenalo, že jsme většinou přetočení, že chodíme v kruhu, že jsme pravo- nebo levotočiví. Pokud potřebujete obsesi a nevíte zrovna jakou, tak tady jednu nabízím.

Nemám zrovna čas najít chybu, pokud někdo chápete, jak to Artur Dent před pár měsíci nastavil, dejte mi prosím vědět.

Do té chvíle probíhal nějaký děj, možná i napínavý, peremena ale znamená, že to byl jen děj na oko, pravý děj se děje ve chvílích, kdy se neděje nic.

Je to ruské až na půdu, ale známe to i z české politiky, i když naše přestávka by správně měla znamenat prostou pauzu.

Podobně dramaticky, i když asi ne tak zákulisně, může být vnímáno i anglické break, zlom. Podle Číňanů se o přestávce spíš odpočívá, xiuxi, ve znacích to představuje člověka opřeného o strom; druhý znak je síla srdce vydechovaná nosem.

Měl jsem dlouhou přestávku zapříčiněnou hlavně tím, že jsem si na začátku září odpálil počítač. Ale to je zřejmě jen výmluva, protože nejen září, ale celé léto jsem měl break. Nebo to bylo xiuxi? Anebo ve skutečnosti peremena?

V každém případě sem postupně vylepím prošlé zápisky do bloku, které jsem z počítače vyhrabal.