kokoliův blok

Vůbec mám problém s kódem, nastavil jsem v CSS větší mezery mezi odstavci, chvíli tam byly, teď se to vrátilo samo od sebe do původního stavu.

U nás bude podle všeho ten týden od 25. září. Sám cvičení neorganizuju, leda by se objevili zájemci. V Praze i v Brně to organizuje Radek Kolář, který jak jsem tu už psal, vzal pod svá křídla i mou věrnou skupinku, kterou jsem dlouhodobě zanedbával, a cvičí s nima v Brně.

V pátek 29. bude asi ukázkový večer v Brně, o víkendu cvičení. Cvičení může být i předtím během týdne, v Brně nebo v Praze, podle okolností.

Mistr by možná učil zkrácenou sestavu nového stylu, která se snad dá v obrysu naučit za několik dní.

V Praze bude cvičení probíhat u Radka, jeden víkend si myslím rezervuje Zhai Hua.

Znali jsme jen jednu značku žárovek, stejně jako jednu značku skoro všeho. Představa, že by se zašlo do obchodu a koupila se žárovka od Philipse byla potrhlá, zcela nepravděpodobná a vlastně nádherná. Philips znamenal nedosažitelnou tuzexovou superkvalitu. Dalo se předpokládat, že i světlo jeho žárovky bude jasnější, čistší, lepší. Když jsem se v hospodě pochlubil tajuplnou stopou po návštěvě vyspělejší civilizace v našich krajích, společnost se rozdělila na nevěřící Tomáše a pamětníky, kteří z mozkové brázdy ještě dokázali vyškrábnout neurčitou vzpomínku, že někdy v čtyřicátém sedmém by to bylo možné. V duchu jsem se pomodlil, aby bylo zase normální koupit v elektru Philipse a další takové.

Modlidba, pronesená mimochodem a bez velkého nároku, evidentně zabrala, a tak dneska je až přephilipsováno, přepanasonicováno, přetoshibováno atd. — a naopak je mírně podtesleno. Krásně se na to nadává. Já však nemohu dost dobře vystupovat jako kritik globalizace, když jsem si tenhle stav tak upřímně vymodlil.

Problém filtrování mailů jsme řešili, když Barbara Benish připravovala šňůru výstav po Los Angeles. Na jedné akci chtěl Tomáš Ruller vystavit figurky vymodelované ze semtexu, o čemž bylo samozřejmě obtížné se domluvit po internetu. Jestli ty plastiky nakonec byly skutečně z plastické trhaviny nebo z červené plastelíny nevím, ale hledání klíčových slov americkými službami bude asi potřeba ještě doladit. Ukázalo se to v mailu, který mi před mým odletem poslala Barbara.

Barbara mluví a rozumí česky všecko, i když svou češtinu má z větší části odposlechnutou, jak se už deset let domlouvá s českými zedníky a kurátory. Takže píše částečně foneticky, což by mohla být ostatně další finta pro matení tajných služeb.

Jenže místo věty "Zaplať pámbu nebydlíme v Americe" napsala: "Zaplať bombu...".

Dělám to mimoděk, a tak se kamínky strefuju zázračně přes půlku zahrady. Ale dělám to zároveň systematicky, pročež skoro nemůžu přejít z jednoho místa na druhé. Teď v létě je všechno zarostlé, takže je toho míň, ale pokračuje to, a podle všeho se mi ta obsese stala vlastní.

Dřív udělat něco takového — jako je ohnout se pro něco nepatrného na zemi, opakovaně, a nakonec ještě posbírané někam uklidit — to by mě zlomilo. Musel bych mobilizovat všechny důvody, a obávám se, že bych se tomu stejně nakonec nějak vyhnul. Hle, spravedlivá karmická proměna!

Jednak mě těší představa, že jsem na světě k něčemu, když za sebou nechávám zhodnocenou půdu. Jednak ve mě částečně ožívá moje babička, která by nic nenechala povalovat se bez povšimnutí.

Ale mám i strašidelný výklad: jsem uřknutý, při každém hození kamínku musím vyslovit závaznou formuli, něco na způsob: hoď ten kámen, ať je ámen (a sám třeba ani nevím, že ji říkám). Vítek Klusák se mi zmínil o filmu, který připravuje se svým bratrem Pavlem — doufám, že to není tajné, že můžu vyzradit hlavní myšlenku. Vycházejí z Erbenova morbidního příběhu o třech bratřích, které při jejich cestě do světa potká kulhavec a nabídne jim celkem lehkou práci na dobu jednoho roku, při které budou jen míchat něco v kádi a říkat k tomu nějakou formuli. Je to hrůzostrašný příběh.

Ujal jsem se nesení mému — což znamená péči, aby se mém ujal. Mohu ho šířit v médiích, při rozhovorech, v galeriích nebo jako grafiti po ulicích. Ale můžu taky udělat něco rafinovanějšího: vypěstovat si skupinu nositelů mému.

S nimi uzavřu deal: předám vám svůj mém, který už se celkem úspěšně ujal, a vy za to, že ho ponesete, můžete cizopasit na jeho úspěchu.

Úspěch mému se tím násobí a vzniká něco, čemu můžeme říkat škola. Je to výhodné pro mém, pro mě, i pro symbiotické nositele.

Úspěšné rozšíření však pro mém funguje jako tichá pošta — dá se čekat, že se mém začne kazit. Od určitého momentu vzniká otázka, zdali slevit na čistotě mému a vytvořit širokou ligu, nebo dokonce módu, nebo jestli uchovat původní mém za cenu nižšího rozšíření. Profláknutý mém se obrací proti původnímu nositeli, takže bych byl spíš pro druhou variantu.

Jenže v té fázi úspěšného rozšíření už nemám na nic moc vliv. A je otázka, jestli jsem měl vůbec nějaký vliv v první fázi, když jsem se stal nositelem mému. Mám neurčitý pocit, že se mnou v té chvíli někdo uzavíral jakýsi deal.

Jednohlasně v tomto případě znamenalo doslova jediným hlasem, a sice hlasem Barbary Benish. Na nic se mě neptala, prostě mi to sdělila, protože věděla, že bych se vykrucoval. Zaručila se mi, že jako artist in residence nemusím nic dělat, nemusím vylézat z přiděleného brlohu, že to je vlastně dovolená pro umělce. Ona totiž ví nejlíp, jak umělci potřebují dovolenou, protože sama ji myslím neměla nikdy, jelikož je odjakživa hyperaktivní. A teď si už druhým rokem na sebe, kromě všech výstav, rodiny a všeho, upletla pořádání mezinárodního dětského tábora na jejich mlýně na Šumavě. Barbara "never cease to amaze me", vždycky mě překvapí.

Tak jsme se s Evou nenadále ocitli daleko na Šumavě, cestou jsme se zastavili u nádherného Diezenhoferova kostela v maličké obci Nicov; první noc jsme spali pod Mléčnou dráhou, ráno jsme skočili do rybníka, který je hned vedle mlýna, pak jsme se pár hodin koukali z velkého kamene při břehu na hladinu a pod ni, než jsem si spálil levou paži. Je to tady krásné.