kokoliův blok

Jistě, rozvržení rysů obličeje v zásadě dědíme, ale stejně to vypadá, že si za konečný výraz můžeme hodně sami. Můžeme věřit, že častost opakování nějakého výrazu způsobí, že na kůži a mimických svalech dojde k únavě materiálu a tvář se smíří s tím, že jí ustavičně vnucujeme bezprostřední, laskavý, přihlouplý nebo nacvičený úsměv, a bude ho tudíž nadále navenek vysílat, i když se v duchu zrovna ani neusmíváme. Moje sestra Ludmila se před usnutím vždy usmívala, a skutečně, v jejich dětské partě získala přezdívku Usměvavá vlčice a usmívá se dodnes. Možná i v situacích, kde jiným klesne brada.

Mám ale dojem, že se nám rysy vpisují nejen častostí, ale i krátkodobou intenzitou výrazu. Kdysi jsem sledoval lidi na ulici a představoval si jejich výrazy, které získají v okamžiku největšího vzrušení. Zjistil jsem, že u starších lidí si nemusím ani nic představovat. Všechny ty zaťaté, nasrané, vzteklé, zdivočelé, zachmuřené, zahleděné, kamenné, nepřítomné, pitomé, vyjevené a leklé tváře valící se ulicemi mimoděk znázorňovaly, co se s nimi děje ve chvílích, kdy spějí k vyvrcholení — pravému či předstíranému, to je jedno.

Na záznamové médium tváře se nám spravedlivě zapisuje nejen jací jsme "doopravdy", ale i naše předstírání. Vlastní tváři se nedá utéct. Samolibý Klausův úsměv, doplněný knížákovským olíznutím horního rtu, je to pravou odměnou za vlastní samolibost. Důstojná presidentská maska ukazuje právě to, že se tu hraje role. Čtenáři tváří se ovšem mohou plést, možná jde o skutečnou důstojnost, a možná, že úsměv je po předcích, přičemž dotyčný ve skutečnosti zděděnou zátěž samolibosti titánsky přemohl (nevím, proč jsem si vzal zrovna Klause za příklad...). Můžeme čtenáře své tváře obelstít, aspoň krátkodobě jako Dorian Grey, ale nic to nemění na tom, že nelze obelstít zapisování na tvář.