kokoliův blok

Léta jsme neodebírali noviny, nemám ani zvyk si kupovat denní tisk u stánku. Asi před deseti lety jsme si objednali Respekt, a k vyvážení Literární noviny - bylo to pár měsíců předtím, než se stal jejich šéfredaktorem Jakub Patočka. Odebírali bychom je dodnes, ale pro prodloužení předplatného se musela vyvinout nějaká aktivita, kterou jsme nevyvinuli.

Vánoční náladou se myslí šťastné a veselé vánoční dny, k nimž ovšem patří povinné povzdechnutí nad masívní komercionalizací.

O vánoční náladě mluvily také Rychlé šípy: zmocňovala se obvykle nelabilnějšího z nich, Červenáčka. Jde o trudný, melancholický až depresívní stav. Skutečně, vánoce lze snadno považovat za vůbec nejhorší čas roku. A to ne kvůli frontám v řetězcích. Bylo to tak vždycky; uprostřed dostatku z podzimní sklizně se objevují hrozivé příznaky neodvratné mizérie. Krátící se dny a mizení slunce jakoby připomínaly hluboko zasutou vzpomínku lidstva, že jednoho roku zima prostě neskončila. Aspoň si představuju, že doba ledová přišla docela naráz.

Nenasere vás, když někdo řekne něco tak stručně, jasně a obrazně, že musíte závidět, že jste na to nepřišli sami? Rozkoš takového nasírání jsem si dovoloval dneska, když jsem narazil na takovéhle fragmenty od Antonína Kosíka:

Listopadové události byla událost asi takového významu, jako masový výprodej vadného tovaru za poloviční cenu. Nemusí se vozit na skládku a ještě se vydělá.

Uprostřed vánočního večírku, někdy po půlnoci, pronesl Láďa Č. (doplním příjmení) nečekaně přednášku o pokusu navštívit naši diplomantku Evu Nádvorníkovou na Velké Ohradě, přičemž podle první verze Eva není doma a je tam jen její Honza, v druhé je Evina absence nafilmovaná a potřetí je někomu vyprávěná. Rozpoutala se debata, o čem Láďova sugestivní řeč vlastně byla a jestli vůbec něco řekl.

Toto je opět moje verze, kterou by Mistr bezpochyby rezolutně odmítl, protože používám svojské postupy. Ale výsledek je snad podobný v tom, že polívka skvěle zahřeje a posílí v zimních dnech. Polívka je pálivá, je to ovšem hlavně zázvorová pálivost, která zahřívá jiným, zimě lépe odpovídajícím způsobem, než pálivost papriková, která se mi zdá (nebo to říkala Guo Li), že víc vyhovuje letnímu času. Tuto polívku měl v nabídce svého populárního polívkového baru Michal Kuba.

Včera jsme měli v ateliéru zase jednu diskuzi o reklamě a dneska ve vlaku jsem se rozhodl sepsat do bloku vlastní reklamu na výrobky a výrobce, které můžu bez uzardění veřejně publikovat a doporučovat. Určitě občas ještě něco doplním, možná časem připojím i druhý seznam, kde uvedu zase to, co naopak silně nedoporučuju.

Přísady: celozrnná žitná mouka, med, prášek do perníku, variace: ořechy, slunečnicové semínko, sušené ovoce nebo rozinky.

Perník dělám jako materiál pro přežití, pemikan, hledím na množství a taky na to, aby nebyl tak chutný, že bych ho spořádal na jednou. Musí prostě vydržet.

Přísady: ovesné vločky, voda, jablko.

Toto je kompozice, kterou se cpu pravidelně, a která mi schází v cizině. České vločky jsou totiž jiné, než ty, které dostanete v západních supermarketech: jsou větší a hrubé, nepříliš vábné, podobné se tam občas objevují jen v nějakých healthy stores. Dřív bývaly nahořklé, všichni vesničani to kupovali leda pro prase.

Přísady: vlašské ořechy, cukr krupice.

Tuto dobrůtku nedoporučuje pět z pěti zubních lékařů, navíc je to kalorická bomba, návyková. Jedná se o čínský recept, nevím už odkud.

Potřebujeme: švestky, sušené ovoce všeho druhu, ovesné vločky, trochu másla, oříšky, slunečnicové semínko

Omáčku vždycky na vánoce vařila moje bábička (odlišovali jsme babičku, která byla z mamčiny strany a bábičku z taťkovy strany); chuť omáčky byla sladká, ale trochu kořenitě nahořklá od švestek, jedla se k ní vánočka, obvykle s připálenou kůrkou, taky hořkou.

(toufu, tofu - píšu ze zvyku s "d" podle mezinárodní transkripce, podle níž i tao píšeme dao - číst ale můžeme pořád tao nebo toufu)

Mistr by se s níže uvedeným receptem na doufu celkem určitě neztotožnil, protože používal klasické čínské postupy: napřed rozpálil půl naběračky oleje, vhodil do něj nadrobounko pokrájený pórek, pak doufu a pálivé papričky, na prudkém ohni s tím míchal, a nevím kdy, možná ke konci, přidal sezamový olej a sójovku. Podle toho, co dům dal, by ovšem improvizoval.

Já jsem se chtěl vyhnout nadměrnému množství oleje a jeho přepalování. I sojovou omáčku přidávám co nejpozději a dávám pozor, aby se moc nevysmahla, protože mám pocit, že je to lepší pro přežití.

V televizi občas narazím na pořad pro seniory, kde profesionální kuchař učí, jak se co vaří. Je mi z toho na nic: ten kuchařský rutinér (a asi taky odborník svého druhu) ukazuje, jak vařit, aby to bylo chutné. Přičemž chuťový ideál odpovídá restauračnímu stravování. Taková lepší hospoda, dříve by to byla tzv. dvojka. Ten ušlechtilý džentlmen nemá problém rozpustit v kastrólu půlku másla na dvě porce jídla, nalít do omáčky skoro celou šlehačku, přitom vesele solí a pepří, až se práší, přepaluje tuky - neboli jinými slovy, pomáhá pomalu zabíjet naše seniory.