kokoliův blok

Osvobozující pocit.

Na kocovinu čekám, zatím ji necítím.

A jdu dělat něco jiného. Důležitějšího — to mám čerstvě potvrzené.

Včera jsem však v kotelně objevil Respekt z půlky října, který jsem nečetl, ačkoli ho odebíráme, a narazil v něm na článek Vaška Cílka, který se rovnou jmenuje Než přijde velký přelom, a s pomocí citací Daniela W. Hillise v něm mluví o singularitě ve smyslu označení nějakého nečekaného, kreativního a předem neodhadnutelného řešení krize. Text končí větou: Časy se měnily vždycky, ale teď možná vstupujeme do tavicího kotle singularit hlouběji než kdy jindy.

Zastyděl jsem se, že jsem se do stejných novin vyjadřoval tak, jako by ten Vaškův článek neexistoval — odpoledne jsme se potkali s Janou Klusákovou na Světě knih v Brně, hned jsem jí to říkal, a ona mi pověděla skoro totožnou příhodu: někdo jí tohle číslo Respektu nerozbalené někam založil a přečetla si ho taky až teď někdy. Na rozdíl ode mně to brala pozitivně — jde o pěkný doklad, že to opravdu ve vzduchu je.

Z mojí strany to byly ovšem opravdu jen velmi vágní postřehy. Můžu kdyžtak zkusit uvést nějaké konkrétnější souvislosti nebo příklady, asi tak učiním v následujícím článku. Taky nechci tvrdit, že se všechny ty myšlenky musí teprve vynalézt, myslím, že tu mnohé už jsou, jen se zatím nevymanily z hranic komunit, kde se pěstují. Ten rozhodující moment nastává až ve chvíli jejich širokého přijetí (což je taky může proměnit k nepoznání...).