kokoliův blok

Futuristická archeologie, nové progresívní odvětví klasické disciplíny, označuje polovinu 80. let za přelom, od něhož nebude možno nadále zjistit některé rysy doby. Příčinou je masové rozšíření digitálního záznamu zvuku, který tehdy vystřídal záznam analogový, poněvadž poskytoval lepší výsledky ve většině parametrů, zejména v dynamice a odstupu signálu od šumu.

ahoj, nevim jak to funguje, ale treba to k tobe dorazi: prekvapil me ten blog, nadchlo mne ze je, ctu v nem. Ale druha, stara otazka, kterou ja i Ctibor Pavel mame zasutou, se tim otvira sireji. Mas casto velmi kontrastni vize. Prevlada u mne snaha jim porozumet, ale jsou nekdy prilis kontraverzni. Co mne prveho napada, abych ti to priblizil? Treba: "informace skodi etc." kontra "probuzeni, ocista divaku tim, ze se divaji na jeden porad ve stejnou chvili", tomu druhem ze sve prakticke zkusenosti nemuzu verit, ci "koukani na televizi, poznavani tak, aniz bychom se pohli zmista - pozname cely svet" , jako parafraze z Tao te tingu, ze nepujdeme do vedlejsi vsi a neuslysime jejich kohouty a pod. Proste ten blog mi dava tu otazku, ze jestli ten technicky styl - blogu - sam o sobe, neni necim dosti mimo hmat, mimo to Laoceovo. Pavel Ctibor je inteligentnejsi nez ja tak snad ti to bude umet nekdy lepe napsat. ja to asi neumim, asi nebude pochopitelne. Jen vidim ten blog, a pred casem mimodek zjistil, ze jiny, P.C. to zachytil obdobne. Je to aspon krapet jasne? Stesti a zdravi! Martin Vlcek

Ahoj Martine!

Vítám tě do bloku a zdravím i Pavla Ctibora! Dovolil jsem si přesunout tvůj dopis ze "vzkazů" sem do bloku - ve vzkazech to čtu jenom já, zatímco když to napíšeš jako komentář, tak ho můžou číst všichni. Snad nevadí, že vzkaz přesouvám.

Když řeknete někomu, že vypadá na čtyřicet, a je mu šedesát, zní to jako kompliment. Někomu může být naopak čtyřicet, a vypadá na šedesát. Co když zachovalý šedesátník vypadá na strhaného čtyřicátníka?

Kompliment funguje jenom když zdání je lepší než skutečnost. Jenže v takovém případě je to právě kompliment, který nepřímo zdůrazňuje méně žádoucí skutečnost. Když někomu řekneme, že vypadá mladě, říkáme tím, že je ve skutečnosti starej.

Toto je slíbená druhá řeč z konce loňského roku, není to až tak bilanční projev, v podstatě už jde jen o volání po spřízněných duších..

Pro ukázku sem přece jen plácnu dvě řeči, které jsem vedl ke svému milému (love-hate) senátu; na téhle není nic hrozného, jen její délka, a pak skutečnost, jaké problémy jsem si to pustil do hlavy... Je z konce roku 2003, následující, kterou dám do příštího příspěvku, je o rok pozdější.

Od minulého týdne, kdy jsem svolal poslední schůzi starého senátu, a kde jsme zvolili nového předsedu, se pozoruju a pokouším se zjistit, jestli je to pro mě úleva nebo co vlastně.

Za tři roky jsem si tak zvykl, že mám na krku tohle vážené těleso, které na AVU čítá 32 (!) senátorů, až jsem měl pocit, že mi berou hračku.

Výstava kufrů, moje noční můra, byla otevřena 20. ledna v galerii AVU.

Nikdy se mi nestalo, že bych nedodal něco na výstavu nebo to jinak sabotoval. Sice bylo několik případů, kdy to některým zúčastněným tak mohlo připadat, třeba v mnichovské Galerie den Künstler jsem při instalaci zjistil, že mi zbývá místo, které se mi jevilo podřadné a poškozující i celou instalaci. Manželé Ševčíkovi, kurátoři výstavy, si mou naivní nabídku stáhnout věci z výstavy vyložili (dneska už se jim nedivím) jako hysterický vyděračský pokus získat lepší místo. Ještě za pár let při vstupním pohovoru na AVU se mě rektor Knížák ptal, proč chci učit na Akademii, když jsem tak neodpovědný, že den před vernisáží ruším svou účast. Mnichovská výstava nakonec proběhla normálně, věci jsem dal na původně plánované místo, jen se s něčím ještě nepatrně pohnulo.

Když v roce asi 88 Vladimíra Sedláková zapracovala do svých obrazů vystavených v Českém spisovateli v Brně barvu, považoval jsem to za událost. Přišlo mi nespravedlivé, že se o tom nemluví, taková věc, které muselo předcházet velké rozhodnutí nebo nezvratná nutnost. "Co je nového?" - "Sedláková použila barvu, a vypadá to, že jí to chvilku vydrží!" Nemyslel jsem, že by se tím měli vzrušovat hlavně teoretici. Představoval jsem si, že zpráva o barvě u Sedlákové by se optimálně šířila šeptandou, nejrychlejším a nejvzrušivějším médiem. Člověk může mít pocit, že se nic neděje, a vtom se dovídá zprávu o možná klíčové změně v přístupu Sedlákové k malbě. Těžko potlačí bušení srdce. Dobrá, může mu to taky být jedno, ale stejně dokonale ukradené mu mohou být všechny ostatní zprávy, na kterých nemůže nic změnit.

Jan Turner říkal, že jel tramvají do ateliéru na Václavák v době, kdy davy zrovna slavily vítězství z Nagana. Nepoznával vůbec, co to je všude za "voliče" - sjeli se tam i mimopražští a byli podivně jiní, než vzorek, který člověk normálně potká v tramvaji. Zdá se, že se Turner setkal s většinou, s tou záhadnou masou, která je většinu času kdesi zašitá a nikdo neví kde, a pak šokuje ty míň populistické politiky při volbách a je odpovědná za vysoký náklad Blesku.

Musím říct, že jsem Blesk v životě nečetl, neviděl jsem žádný film Zdeňka Trošky, neznám ani jednu písničku od Ivety Bartošové - ačkoli jsem s ní jednou vystupoval v nějakém trhlém pořadu na Primě a hezky jsme si popovídali, říkala, že "taky maluje", já jsem jí zas řekl, že "taky zpívám"; neměl jsem to srdce jí sdělit, že ji vůbec neznám - neznám ostatně kromě Láska je láska (ta se mi líbila!) žádnou písničku ani od Lucie Bílé; četní pro mě dokonale neznámí lidi jsou označováni za české celebrity, a tak ani netuším, kdo s kým zrovna žije nebo nežije. Nevím dokonce ani jak vypadá známá česká tajčistka Zora Jandová. Mám zkrátka jakýsi výpadek, neschopnost pochopit většinu, nebo vůbec si všimnout její existence. Nejsem v tom sám, možná i Turner a většina lidí, s kterýma se potkávám, náleží do menšiny, která pro většinu nemá odpovídající smysl. To je bezpochyby neodpustitelný prohřešek, i když to tak je možná zcela zákonitě.

Americký Výbor pro nefilmovou činnost (Un-Cinematic Activities Committee) rozhodl, že pro každou zmrzačenou postavu v akčním filmu bude napříště povinností realizovat samostatný film, v němž musí být popsána následující životní cesta mrzáka (physically challenged person) se všemi zmařenými příležitostmi, nekonečnými hodinami na lůžku, osaměním a vůbec pokaženým životem.

Diváci se zavazují, že na každý jeden akční film odsledují tolik takových celovečerních (celoživotních) filmů, kolik zmrzačených osob, včetně statistů přejetých autem nebo i jen mimochodem postřelených, se v daném akčním filmu vyskytlo.

Ke konkurzům na AVU v roce 2001 jsem si sesmolil tenhle text, už mu sice moc nerozumím, není zrovna čtivý, navíc mě usvědčuje z věcí, které nenastaly, ačkoli jsem je inzeroval, ale protože se právě (vlastně pořád) v ateliéru pokoušíme zjistit, co se nám dohromady děje v hlavě, tak ho plácnu sem do bloku. Studenti ho myslím tenkrát ani neviděli a mně snad jeho publikování podnítí, abych to ohledně Akademie nepřeháněl s autocenzurou jako doposud, je to přece veřejná vysoká škola.

V amerických filmech si vždycky říkají děti a rodiče: miluji tě. Navštívili jsme dneska naše, Vladimír měl narozeniny, byla řeč o všm možném, taťka řekl, že si s mamkou snad nikdy neřekli děkuji. Pak řekl, že si nikdy neřekli ani promiň. Prostě to doma neříkáme. Bylo by neslušné, možná přímo agresívní to říct. Mamka mu řekla: promiň, že jsem nikdy neřekla promiň.

Hráli myslím Concertino od Víťky Kaprálové, avšak bylo to - v té chvíli, kdy jsem to zrovna poslouchal - předpokládatelné. Znám ji nedostatečně, ale mám ji rád, zamrzelo mě to za ni. Nějaký dirigent, nebo možná houslista, třeba si za chvíli vzpomenu, kdo to byl..., že by Rafael Kubelík?, v každém příípadě interpret, (interpret je taky druh počítačového jazyka) kdesi říkal, že se má hrát tak, jakoby hudba člověka zrovna napadala. Stejně tak někdo od divadla určitě říkal, že i herec musí říkat repliky sám pro sebě překvapivě. I když má nabiflovaný text, nesmí ani tušit, jak scéna dopadne.

Prezident Havel v jednom z novoročních projevů (mimochodem, dávali je vždycky v poledne, ale když je člověk prošvihl, tak už neměl nárok je vidět v repríze, a na obsah projevu se dalo usuzovat jen podle pitomých reakcí v tisku a v bedně) kritizoval dabování filmů v televizi. To je dost divné, že by dabing získal takovou důležitost pro zdravý rozvoj země, že o tom musí prezident na Nový rok mluvit. Ale je to tak, podprahově, někdy i nadprahově se nám dostávají do hlavy obraty, které jsou výplodem snaživce, neovládajícího angličtinu (vzpomínám si, jak cosi bylo PATETICKÉ, protože překladatel neznal význam tohoto slova v angličtině), ale ani češtinu, jsou to všechny ty výkřiky Bože!, jsi v pořádku? atd., a jejich masívní opakování nakonec způsobí, že je vezmeme za své.

Americký herec, když chce v nějaké scéně uklidnit svého partnera, k němu vztáhne ruce, dlaněmi trochu dopředu (v taiji bychom to klasifikovali jako energii an), hovoří k němu, a někdy se s tímto gestem ještě po krůčcích přibližuje. Američany takový tělesný postoj zřejmě uklidňuje, alespoň snad ve všech filmech, kde jsem to viděl, bylo pacifikující gesto úspěšné.

Někdo umřel před dvaceti lety, zastával názor, že se má žít. Prodal dědictví, cestoval, snažil se žít. Nesnažil se zanechat stopu, ale vydal se do světa. Možná společně s manželkou, ta možná ještě žije. Kde je ten jeho život? Je u něho, ale my nevíme, kde on je. Je jakž takž u jeho ženy, ale to jsou jenom dva body, to nestačí. On musí být i u mně, jinak neexistuje. Ale já je znám jen z doslechu. Potřebuju čtvrtý bod.

Tomáš Vaněk mi jednou, když jsem se po bůhví kolikáté ve škole opakoval, připomněl, že se opakuju. Uvedl k tomu příhodu, jak se někdo jiný, to je jedno kdo (Sopko), opakoval, a jak to bylo sice milé, ale taky hrozné. Naštěstí se i Tomáš se svou výtkou včetně té veselé příhody opakoval. Neříkal jsem to už?