kokoliův blok

Jana Klusáková mě přitáhla do svého pořadu v lednu, když končilo moje dvouměsíční bydlení v Domě umění v Brně. Předtím jsem ji neznal, ani jsem nepatřil k jejím posluchačům, protože kvůli hudebním vložkám neposlouchám Radiožurnál. Ale i bez toho jsem ji vnímal jako legendu naší žurnalistiky, což nakonec potvrdila taky letošní cena Ferdinada Peroutky. Věděl jsem, že JK byla za komunizmu zavřená, že překládala z ruštiny, a že knižně vydala řadu rozhovorů, například s Olbramem Zoubkem nebo Václavem Klausem. Ale nečetl jsem nic a uviděl ji poprvé před pár lety v bedně na Dvojce, když začala uvádět Přesčas — jako možná všichni lidi z rádia, navyklí na intimko rozhlasového studia, se pod televizními reflektory asi cítila víc než skromně. Bylo to sympatické a neubíralo na profesionalitě.

Při našich rozhovorech se sice občas cítím jako na terapii, protože jen nezřízeně žvaním (jindy ale je to spíš na terapii, JK mě absolutně nešetří) — vůbec to lahodí egu, když se vás někdo na něco inteligentně ptá, a není přitom vyšetřovatel — ale hlavní věc, co mě na tom zaujala, byla právě osobnost Klusákové. Nevím jestli do knihy prolezou aspoň některé její vsuvky, komentáře a příběhy (a taky její provokace, invektivy a hlody), ale díky nim jsem začal získávat aspoň trochu ponětí o rozpětí životní zkušenosti téhle osoby, a s tím souvisejících všemožných historických, karmických a nevímjakých souvislostech. Asi budu muset napsat knihu rozhovorů s Klusákovou.

Knížku vydá nakladetelství Petrov asi před prázdninama v příštím roce.

Na můj blog tím pádem zbývá daleko méně úvah o vesmíru, o životě, o pravdě, kráse, lásce, umění, duchovnu a o politice, zbývají mi vlastně jenom úplné blbosti. Což je ale důvod, proč jsem tyto lístečky z bloku založil: kam s blbostma? To je kosmická otázka.