Hřeben, který má tolik zubů, kolik je vlasů. To je obraz přímé demokracie. Nemožná představa. Brzo zjistíme, že vlastně chceme být dohola.

Co režíruje režiséra. Strana? Špatně. Divák? Špatně. Nic? Taky špatně. Nejlíp něco, co samo nemá režiséra.

Jsou režiséři, kteří režírují i mě, když se dívám na jejich film. To je obdivuhodná schopnost. Bohužel nechci být manipulovanej.

Jsou režiséři tak univerzální, že zvládnou komerci i kvalitu. Mě ale fascinuje režisér, který nemá na výběr.

Psům zní lidská řeč jako štěkání. Proto štěkají. Kočkám zní jako mňoukání. Proto mňoukají. Pravá řeč psů a koček zní skoro jako lidská řeč.

Excentrici tvrdili, že mají barevné sny. Moc se jim to nevěřilo. Byla doba černobílé televize. Dnes by nikoho nenapadlo mít černobílé sny.

Užít si je imperativ doby. Ve skutečnosti nárok vůbec nejodpovědnější: na nás zbylo užít statky vydobyté předky tak, aby tím naplnily smysl.

Zlozvyk skákání do řeči dotažen k dokonalosti dokáže řeč překopat ve vertikální strukturu.

Cizinci žasnou nad ponižování návštěv vyzouváním. Jan Nebeský se u nás (Dům umění 2004) vyzul, ale ani to mu nestačilo. http://t.co/t7UQnrD3

Pohostinnost a krevní msta jsou rovnocenným projevem vskutku osobní péče o druhé (Stanislav Komárek). Krevní msta ale nebývá tak agresivní.

Na návštěvách nejím. Rozežral bych se a umřel. Hostitele tím strašně naseru. Ale až bude hlad, tak přijdu. Jenže to už mi každý nenabídne.

Jdeme na návštěvu. „Co jim vezmeme?“

Jedna z historických proher bílého muže – tedy hlavně bílých žen: riskují život, aby jejich nádherná mramorová kůže získala kakaový odstín.

Jestli je čára odvozena od čarování, nemělo by se na ni hledět podélně, ale jako na hranici před a za. Tedy kolmo (napříč) k jejímu běhu.

Obraz je – alespoň v češtině – něco, co razí. Ale oklikou, „ob“. Nemůže jít přímo?

Kdyby umělci byli řidiči, dělili by se na tiráky, autobusáky, prďochy, inteligentní řidičky, balíky, sluhy šéfů, idioty a zloděje aut.

Řidič, který jede na sever, by neměl požadovat po ostatních řidičích, aby uznávali jedině tento směr.

Řidičské umění spočívá v projetí všech nástrah. Nikoli v tom, co obsahuje náklad.

Řidič mudrující, co je a co není doprava, by měl zastavit a projít se. Totéž platí o umělci, který ujíždí na tom, co je a co není umění.

Poručit psovi „sedni!“ ve chvíli, kdy si sám sedá, je vhodnou technikou k ukradení jeho duše.

Bezbranné zlo? Jak rozkošné!

Pocit viny kazí svět záludně – ve srovnání se samotným zaviněním. Pocit viny z pocitu viny ho aspoň trochu vytahuje na světlo.

Pěna na pivech vnáší do prostředí hospody zvláštní něhu. Když klesne, nevěstí to nic dobrého.

Nejlíp se trefíš, když nemíříš. Ale musíš přesně nemířit.

Tlak ve všech pneumatikách auta, tlak ve všech pneumatikách ve městě, ve všech pneumatikách na světě. Dokud se duše neodeberou do nirvány.

Zpráva v písmenkové polívce. Jenže jsem z ní už polovičku snědl.

Západ slunce je báječné divadlo. Mezitím se za nám za zády pozvedá stín Země.

Breivikovi (mediální) smrt. http://t.co/7uPdxKtY Ne celosvětovou publicitu a zadostiučinění.

Čím řádnější hospodyňka, tím pravděpodobnější je výskyt loňské, opravdu nechutné houbičky na nádobí.

Útlocitný zahrádkář věří, že přepůlení je běžný způsob rozmnožování žížal.

Útlocitnost zahrádkáře končí při setkání se španělským plzákem.

Útlocitný zahrádkář se pozná dle ohleduplnosti k žížale. Odhodí její měkké tělíčko nacpané těžkou hlínou obloukem někam vedle.

Jak to, že přenášíme váhu z nohy na nohu, a přitom nohy váží pořád stejně?

Mamka mě učila, jak nabírat med. Otáčet lžičkou, počkat si, vlastně přizpůsobit svou rychlost medu. Věřil jsem, že to je lekce pro život.

Naša bábička při trhání třešní snědla vždy ty horší, kazily by jí standard. Ale slupla taky ty nejkrásnější – ty by se v množství ztratily.

Hloupý, který neví o své hlouposti, se má za chytřejšího, než hloupý, který ví o své hlouposti, i než chytrý, který se nemá za chytřejšího.

Mýdlo snese určitý díl nečistot, někdy díky nim i lépe myje. Špína s určitým dílem mýdla zase lépe špiní.

Vlasy rozčesáváme od konečků, stejně jako ten druh propletených problémů, které mají akorát jeden volný konec. Anebo zvolíme nůžky.

Falešník těžko nahlídne hloubku a průšvih vlastní falše, má o ní falešnou představu. Každý, kdo se považuje za upřímného, jede v tom riziku.

Jednou při přepínání kanálů se na jednom objevil herec Abrhám, a než jsem stihl přebliknout, podíval se přímo na mě a procedil: „Co čumíš!“.

Jsem demokrad a demokradcii jsem vždy obhajoval.

V 70. letech strýc žádal papíry na hlavu, prý ho stíhá tajná policie. Doktor věděl, že stíhání je fakt, ale to uvést nemohl, tak mu je dal.

Počet udavačů se tak rozrostl, že nebylo skoro nikoho, kdo by neudával. Udavačství ztratilo na významu a stalo se něčím na způsob Facebooku.

Ta demokracie byla jen demo? Chtěl bych nainstalovat plnou verzi.

Šlapat na trávník ve městě je zločin. Omlouval bych dva případy: šlapání na místa fatálně vyšlapaná a šlapání na místa zcela nepošlapaná.

Chtěli kladnou myšlenku, a já melu svou o stolici… http://t.co/EF4ELXTl

Pamatuju si, že jsem si dřív ani nevzpomněl, že zapomínám. Teď si vzpomenu, že jsem něco zapomněl, každou chvíli. Asi se mi lepší paměť.

Jestli jsi před týdnem vytáhl prodlužovačku ze zásuvky, měl ses podívat, k čemu vede. Mohlo to být k mrazáku. http://t.co/o7V6XSJW

Všechny objektivy vytvářejí okrouhlý obraz. Proč jsou všechny fotky hranaté?

Jednou jsme v paneláku ztichli. Za zdí bylo slyšet šeptání sousedů. Kdysi jsme udělali hluk jako první, tak věděli, že je to slyšet – my ne.

Lidi, kteří při vypětí cení horní čelist, a lidi, kteří cení čelist dolní, se vyvinou na milion let ve dva odlišné živočišné druhy.

Kdokoliv má pocit „já“ stoprocentně shodný s mým. Jen se u něho týká jiného života.

Zkus si při chůzi připadat kilometr vysoký. Svou normální výšku považovat za šíleně vysokou. Jde to. Kde se bere výška té „normální výšky“?

Proti tak trapnému ministrovi se protestuje jedna radost. Ještě že tam není někdo inteligentnější a kulturnější.

Těžko můžu kdy odpustit škvorovi, že se účastnil zatýkání Ferdy Mravence.

Vynález: volné prdění do sedadel v autech, ve veřejných dopravních prostředcích a kdekoliv. Zmáčknutím skrytého tlačítka se spustí odsávání.

Pokouším se o pravidelný život, prý je to zdravější. Takže teď ráno vstanu, vyvětrám radon…

„Aha, promiň, ty vlastně nemůžeš maso!“ Ale já je můžu! Jenom je už pětadvacet roků nejím.

Člověk by myslel, že tahle země už je vytěžená. Ale ono se přece ještě najde něco, co stojí za hřích, třeba vysoké školy.

K úplnému prostorovému vidění bychom potřebovali troje nebo vícery oči a nový mozek.

Od určité míry svého zkažení systém vyžaduje nesystémový zákrok. Pokud byl systém tvořen námi, možná námi pak tvořen být přestane.

Vidím prostorově, i když si lehnu na bok. Stereo však teď nedělá pravé a levé oko, ale oko horní a dolní. Ne boky věcí, ale vršky a spodky.

Jestli moč vyloučená člověkem za den postačí k pohnojení 1 m2 půdy, pak by za rok všichni občané pohnojili víc než desetinu orné půdy v ČR.

Má kompetence v taiji se odvozuje od skutečnosti, že jsem chcípák. Na chcípákovi – na rozdíl od supermana – je každý příznivý vliv průkazný.

U obrazu je sjednocené, že nějaký skutečně je, a že nějak skutečně vypadá. U jiných věcí vzhled může být kamufláží. Ne, vlastně i u obrazů.

Dobrý divák hledí na špatný obraz, špatný divák hledí na dobrý obraz – vyjde to nastejno. A pak se dokonalý divák podívá na dokonalý obraz…

Kdo si na špatném obraze najde něco dobrého, bude mít radost a body k dobru, kdo jen odhaluje chyby, může mít třeba i pravdu, ale negativní.

Říkejme, že je hezky, když je depresivně zataženo – a ne jen, když svítí slunko. Nacházet krásu na opačném pólu je morální povinnost.

Bojoval jsem proti komunizmu jen dlouhými vlasy. Honza Sekal chodil na radu svého otce ostříhaný, nenápadný, protože bojoval ještě jinak.

Pootočení květináčem je pro květinu tak nepochopitelné, že se z toho vzpamatovává zbytek dne.

Všechny názory mohou být nakonec jen názory na názory – názor se ani nemusí umět dotknout čehokoli jiného, než je jiný názor.

Obsah názorů mě tolik nezajímá, spíš zorné úhly, stanoviště a zorné pole. Často právě tyhle věci – nikoli obsah – na názorech kritizuju.

Protikladem názoru by byl všesměrový, všedimenzionální výzor z každého možného stanoviště. Nepředstavitelné, nepraktické, ale zkusme to.

Názor vykazuje vlastnosti objektivu: úhel záběru (ohniskovou vzdálenost) nebo zoom, světelnost, hloubku ostrosti, clonění, zašmudlané sklo…

Názor je z definice omezený, něco jako světelná výseč. Výsečemi se dá šermovat jako ve hvězdných válkách.

V souboji názorů vyhrává ten, který dokáže druhý názor obsáhnout. Kdo nabídne širší kontejner.

Chováme v sobě nedobytný bunkr, zároveň jsme sami uvnitř bunkru. Možná jsou venek a vnitřní bunkr spojené. Přímo to zjistit ale nemáme jak.

Smysly zabírají maximum pozornosti, a tak přehlížíme, že své signály posílají krajně problematickými cestičkami do jakéhosi temného bunkru.

„Zase nic!“ – nadávání na televizní program přináší takové blaho, takové uspokojení, že se tomu těžko nějaká interaktivita vyrovná.

Vteřinu, než mě rozmáčkne protijedoucí auto řízené debilem, stačím ještě vzkřiknout, za co jsem bojoval. Jinak by to byla zbytečná smrt.

Někdo se dožije toho, že nese v mysli ostatní, kteří se toho nedožili. Mají většinu, žije v jejich světě.

Mamka naštěstí dostala Alzheimera, jinak by ji po taťkově smrti zabil žal.

Stejně otrocky, jako jsme plnili potrhlé rozkazy puberty, plníme i teď jakési rozkazy. Stejně jako tehdy se nám zdá, že si rozkazujeme sami.

Svět sestává z rozlišených míst, oddělených vzájemně nerozlišeností. Jak vypadá rozlišení mezi rozlišeností a nerozlišeností?

Pokus rozlišit žádné od žádného jednou za čas vyjde a vznikne nám svět.

Kdo rozlišuje toho, kdo rozlišuje žádné od jednoho? A kdo rozlišuje ho?

Než jsem rozlišil jedno od druhého, musel jsem nejdřív rozlišit žádné od jednoho.

Slovo korupce už je tak zkorumpované, že brzo nepůjde ani vyslovit. Budeme mlčet?

Z obavy, že se přání plní, a že žijeme už v tom splněném světě, si raději nic nepřeju.

„To se nevylučuje“ se v diskuzích stalo mou daleko nejčastěji používanou větou. Věřím, že má budoucnost.

Podle pohybu auta neomylně poznáme hňupa, strupa, burana, debila. Osobnost z krusty auta přímo čiší, i když na řidiče třeba vůbec nevidíme.

Vyvolávání duchů není tak těžké, jako jejich odvolávání.

Na novém místě nejdřív založím kompost. Pro někoho to je bordel. Pro mě je bordel, když někdo nezaloží kompost.

Uděláte někomu místo, aby prošel, ale on si tam stoupne, místo zabere, zpátky vás nepustí, a ještě se tváří dotčeně, důležitě nebo jako nic.

Paprsky vyzářené z tváře doputují k zrcadlu. Pak se vrátí k oku. Když doputují k černému sametu, nevrátí se. Vyzářená tvář zůstala v sametu.

Rozšíření cloudových služeb se zaslouží o zvýšení religiozity. Podvědomě začneme věřit, že se o naše životy stará něco ve vzdáleném oblaku.

Rozhovor v ČT k mé výstavě Shop u Jitky Grígerové v Galerii Havelka: http://t.co/eo8cf9Kt

Otec doufal, že když se synové nadřou v lese na zimní zásobě paliva, naučí se dřevem šetřit. Synové doufali, že konečně mají právo plýtvat.

Teplota místnosti je jiná, když se zahřívá, než když vychládá. I když se v obou případech naměří v dané chvíli stejných např. dvacet stupňů.

Co na tom, byl-li Steve Jobs krajně bezohledný ke spolupracovníkům, když se právě on nejvíc zasloužil o ohleduplnost strojů k lidem?

Řezník neodlišoval teploty vody kvantitativně ve °C, ale kvalitou: studená, odražená, vlažná, teplá, horká, vřelá, vroucí šumem, klokotem…

Samo slovo kvalita se dnes chápe kvantitativně: „byla naměřena kvalita“. Chci ho ale používat v původním smyslu něčeho neměřitelného.

Kdybych se náhodou stal svědkem nehody, měl bych pocit viny.

Za cizí hloupost se stydím ještě víc než za svou.

Lidé s pamětí si mohou aspoň části života přehrát. Za tuto výhodu platí – jednak při nahrávání nežili úplně, a pak, sama nahrávka je umělá.

Musím se podívat do korpusu češtiny na četnost výskytu slova charakter. Neslyšel jsem to slovo (ve smyslu pevný charakter) pár desítek let.

Stejné kahoty mám 5x, jedno triko 100x, druhé triko 200x, 100 párů ponožek, trenek 50, tenisky a bundu jednu, ale chystám se je doplnit.

Mám triko, druhé s rukávem, kalhoty, bundu s kapucí, tenisky, trenky, ponožky. Chodím v tom v létě (někdy bez bundy) i v letošních mrazech.

Když budeme brát život jako splnění úkolu, může se stát, že ho splníme.

Kopyta cválají krajinou, jakým kobylám a k jakým jezdcům patří, nedohlédneme.

Ti, co zažili zlé časy, už vesměs vymřeli a vznikl prostor na nové zlé časy.

Někdo začal chodit na taiji, a protože chodil k podvodníkovi, považuje mě pak buď za chudáka, který ještě neprohlédl, anebo taky podvodníka.

Čím jednodušší živočich, tím přímější a intenzivnější vjemy. Broukova bolest, vztek, rozkoš je milionkrát silnější než naše.

Matka v parku bije dítě. „Paní, nechcete pomoct? Já vám je zbiju.“

Symbolem západní svobody do 1989 byly erotické magazíny a sex shopy. Kdyby se normalizační režim včas zbavil prudérnosti, mohl tu ještě být.

Prozíraví vychovatelé připravují mladou generaci na obtíže života tak svědomitě, že pro ni skutečně už žádná pozdější zkušenost není horší.

Společnost, která věří na převtělování, má výhodu v možnosti udělení trestu smrti i pro několik příštích reinkarnací.

Top secret: Kurt Gödel, gigant na poli logiky, prý našel při imigračním řízení skulinu v americké ústavě, umožňující nastolení diktatury.

Jsou velké a tragické chvíle s bitovou hloubkou jednoho bitu – s volbou ano/ne. Jindy je bitů k dispozici víc a stejně volíme takhle hloupě.

Poté, co čest byla v souboji idejí na hlavu poražena oportunizmem, můžeme se my Češi opět oprávněně chlubit, že jsme to dávno říkali.

Spolužák z dětství tvrdil, že pod vodou se sklo dá stříhat docela normálně nůžkami. Vyzkoušel jsem to až po třiceti letech.

Zlegalizovat drogy, prostituci, korupci a vůbec zločin tím, že je zdaníme. Např. zdanění kapsáři – prospěšný korektiv nepozornosti občanů.

Na holém stromě vedle veřejného osvětlení (možná je nutná námraza na větvích) se v noci vykreslují soustředné světelné sféry. Vyzkoušejte.

Pokud nás nudí plošná dekorativnost siluety opadaného stromu, pokusme se na koruně spatřit předozadní rozměr, hloubku. Platí i u jiných nud.

Jak to, že ze základního vzdělání nevíme, jakému tvaru se blíží mezery mezi sypanými pomeranči? Je to přitom jeden z nejběžnějších tvarů.

Očekávám pronikavé zlevnění prsních implantátů. Do módy přijde pořizování si hned několika párů cecíků na trupu pod sebou.

Při překročení určitého počtu zločinců v populaci se jako řešení začne jevit umístění slušných občanů do ochranných zařízení.

Osvícenecký vynález dále nedělitelného individua způsobil současně jeho oddělení od ostatních. Svoboda je se samotou v přímé úměrnosti.

Hodní lidé se musí naučit zlobit, jinak se budou umět zlobit hůř než zlí lidé a nadělají strašnou paseku.

Polarizace na dobro a zlo (jiná ani neexistuje) je vždycky ideologická a končí zákonitě jako zlo. Naděje přežívá v pestrém spektru odstínů.

Pamatuju si z dětství, že Hana Hegerová v nějakém rozhovoru říká, že úklid pro ni není tak důležitý, jako dobře vyvětrat.

Celou tu smutnou věc se silikony způsobili muži, kteří nebyli schopni své partnerky přesvědčit, že se jim líbí takové, jaké jsou.

V topné sezóně nevypouštím vanu po koupání, dokud voda nevychladne – jako radiátor. Někdy se hodí i zvlhčení vzduchu. Rodina to nesnáší.

Nestačí, že něco děláme, máme v sobě navíc někoho, kdo říká: vidím, že se to právě dělá. Bez něj to sice uděláme, ale nevíme o tom. Žije on.

Nestačí, že v sobě máme někoho, kdo žije – ale máme i někoho, kdo vidí ten jeho život. Není zaručené, že jde o stejnou osobu.

Jana Klusáková se mě ptala na Národní galerii a Knížáka – zaskočila mě tím – obě věci mě delší dobu naplňují upřímnou lhostejností.

Jana Klusáková se se mnou bavila v Týdnu v kultuře, vysílat se bude dneska po půlnoci na Radiožurnálu, pak bude asi na http://t.co/ioyG5MxN

Ivana Veselková na Rádiu Wave se mnou bavila živě minulý týden v pořadu Odpolední session: http://t.co/YWOGK1Vs

Nesnáším moudré řeči o blbcích. Blbci jsou v nich pravidelně ti druzí.

Těžko v současných filmech narazit na bojové umění, na kterém by se dalo vidět něco víc, než kungfu střihače.

Proč se identifikovat s těmito játry, žaludkem, penisem, hlavou, rukama? Pro nějaký lepší důvod, než jen ze setrvačnosti?

Chvíle na věčnosti pro nás netrvá, nezačíná, nekončí, nemá před, ani po, jen tane. Nepočiítá se; pro nás je aktuálně vždycky jenom ta jedna.

Ty chviíle, kdy nezohledňujeme čas, žijeme na věčnosti. Stává se to každou chvíli, přesto nikdo nemá zdání, jak se vracíme zpátky do času.

Neviditelná ruka trhu je ryzí taoistická myšlenka.

Začít oznamovací větu s „prosím vás“ je stejně tak agresivní, jako zavírání očí během řeči.

Boha si neumíme představit. Musíme si představit aspoň nekonečnou nemožnost té představy. Nanovo každý den.

Že jsme ve svém prostředí dosáhli vytoužené diverzity poznáme podle toho, že se nám to samotným nějak přestává líbit.

Jestliže si nepamatujeme předchozí převtělení, pak se převtěluje něco jiného, než my sami, a nemusí nás trápit, zda převtělování existuje.

Utrpení se sbírá po světě do vzedmuté vlny; divil bych se, kdyby se jím něco neživilo, duch, archont, nevímco. Jinak by bylo jen odpadem.

Noha pavouka sekáče chodí i po odtržení od těla. Odtrhne se velmi lehce. Kolik jich kolem nás chodí se můžeme jenom domýšlet.

Kdyby se ve starém Římě popravovalo přednostně rozčtvrcením, hlavní logo křesťanů by vypadalo jinak.

Každý si připadá jednou jako speciální případ, vyžadující zvláštní péči, podruhé jako vzorová ukázka normálnosti. Nevidí v tom rozpor.

Od včerejška, kdy jsem si spočítal, že dávka dusíku, kterou za den vyloučíme močí, stačí k pohnojení 1 m2 půdy, chodím na malou jedině ven.

Škarohlíd: na moje slova dojde! A má pravdu. Škaredou.

Kdo často používá slovo „falešný“ se přiznává, že často myslí na falešné myšlení, že je mu falešné myšlení blízko, že ho faleš přitahuje.

Na řezání pilou je nejobtížnější odolat vábení zkusit si čistotu řezu prstíčkem.

Felliniho Sladký život je ke konci únavný, nepopisuje únavu, přímo únavný je. Stejnou technikou jsem zkusil udělat nic v podzemí Špálovky.

Hlavička hřebíku obsahuje program pro kladivo. Kladivo má program pro hlavičku hřebíku. Jak se najdou?

U posledního soudu se dovíme, že jsme měli jedinou povinnost: být šťastni. Kdejaký idiot, ale i myš nebo komár, nás předběhli.

Za mlhu před očima můžou oči. Nebo mlha. Nebo brýle. Zamlžené brýle. Hlava. Rozplizlé věci. Absence věcí. http://t.co/5oZcdJgx

Každý zub žvýkáním masíruje jinou část mozku.

Pro nefyzika jsou fyzikální jevy hlavně metaforami. Jsem zvědav, čeho metaforou se stane povrchový plasmon.

Přítomnost úřadu bývá až přílišná – ale kde se vůbec nachází, z jaké matérie je uhněten? Z kontextu. To nevysvětluje, z čeho je kontext.

Nedovolené ozbrojování se slovem svoboda. Nejdřív zkoušky, zdali s ní ten jedinec umí zacházet.

Okno promítá do pokoje převrácený obraz venkovního světa na principu kamery obskury – i když rozostřený k nepoznání. http://t.co/xvaATo1g

Čtení budoucnosti: extrapolace, pak yi jing (přílišnost se zvrátí ve svůj opak), nakonec si představit, co nejde představit – což se vyplní.

Zjisti hranice mezi věcmi, když každá věc dokonale zrcadlí svoje okolí.

Kdyby život byl plněním algoritmu, mohli bychom ho nechat na strojích a dělat si sami něco úplně jiného.

Jak můžeme doufat, že se dožijeme smrti, když nejsme schopni zažít ani moment usnutí. V nejlepším případě se dožijeme konce života.

Nemám slovo pro to, co spojuje trychtýř a láhev, hřeben a vlasy, křižovatku a řidítka.

Za mezí pokračuje nic, leda bychom na něm našli nějakou další mez.

Nikdo se nestane lepším, když prohlásí ostatní za horší.

Pracuju prakticky pořád. Převážnou dobu pracuju na tom, abych z toho nedostal tik.

Pozná myšlenka, kdy jsme ji zasadili do květináče a kdy do volné půdy?

Samozřejmost se jednoho dne zhroutí, a hned bude zřejmé, že se tak stalo zcela samozřejmě.

Jak to, že zcela nehmotná psychika má samé fyzikální parametry: napětí, váhu, tlak, přitažlivost, sílu, vibraci. A fyzika zas psychické.

Z věcí vidíme jen svou stranu, tedy zrcadlo. Nesmíme se s tím smířit.

Věc říkám čemukoli, co nějak vypadá – vypadává – z pozadí.

Vrcholně nepravděpodobné dětské tušení, že by chlapečci to svoje mohli strkat holčičkám do toho jejich, se naplnilo. Ba stalo se osou světa.

Osobnost lze přiznat čemukoli, co je o sobě, tedy o samotě, ne pro druhé. Přitom pocit „já“ sám o sobě mají všichni naprosto stejný.

Vždycky se dívej na víc, než na jednu věc.

Vždycky si představ opak věci. Nebo ještě lépe, více opaků.

Nekoukej jen na věci, ale snad ještě víc na to, co je přineslo či odneslo.

Hledal řád a nevšiml si v čem.

Tresty za hajlování propůjčují zvednutí ruky nezaslouženou magickou sílu.

Strom unese své větve ve větru, protože je vlastně hever, hydraulický zvedák.

Sochař chtěl vytvořit kráčející figuru a vymodeloval schody.

Úplné zrcadlo neobrací jen levou a pravou, ale i vršek a spodek, pozitiv v negativ, plné v duté, směr času, dobro ve zlo a bytí v nic.

Klíč větší než dveře, dveře větší než dům, dům větší než krajina, krajina větší než zeměkoule.

Na kopci při dálnici děsí silueta orla Mattoni ptactvo v perimetru od jednoho obzoru až po druhý, na dvacet nebo ještě víc kilometrů.

Jakmile z místnosti zmizí pozorovatel, místnost zmizí, zmizí věci, vztahy, čas a vůně, všechno – kromě nelidské záhady – dokud se nevrátí.

Při rozmáchlé chůzi zkus nemávat pažemi. Síla zůstane. To je princip.

Po zemi letěl stín letícího ptáka. Čeho stínem je letící pták?

Dokud energii vodily vodiče, užíval se pro představu spojení drát; v epoše bezdrátu se představa spojení vyvine např. do kulové vlnoplochy.

Nemyslíme hlavou, ale světem, stejně jako nejedeme motorem, ale krajinou.

Vědci zjistili, že od nás hvězdy utíkají.

Jestli chceš, aby příběh trval, tak ho nedočti.

Krajiny mají charakteristický poměr svahů a rovin. Některá samé roviny, jiná samé svahy. K čemu by byl takový „koeficient svažitosti“.

Dům se možná nestaví od střechy, ale hnůj se bere seshora.

Budou žárovky, které se rozsvítí až za 24 hod. Pak další, ty až za měsíc. Nakonec ty, které bude jedna generace rozsvěcet pro druhou.

Když něco těžšího zvedáš, nedovol, aby se ti námahou zvedly koule a qi.

Během čáry podle pravítka se s námi otáčí Země, obíhá kolem Slunce, letí se sluneční soustavou, s galaxií atd. Těžko tomu říkat rovná čára.

Pro hromadění organického odpadu v kuchyni se dá použít i papírová taška. Zvlášť s další vrstvou papíru na dně se třeba ani nepromočí.

Ráno zaliju 5 lžic vloček litrem vařící vody, za 10–15 min. přecedím. Ovesný čaj piju teplý, má konejšivou chuť. Vločky pak jím s čímkoli.

Sněhové vločky poletují po těch samých drahách, ve kterých v létě létaly mušky a komáři.

Co myslím nevystrkováním zadku uvidíte zcela příkladně na Ursule Andressové v bondovce Dr. No, http://t.co/KUtNgtuP

Číst myšlenky umíme všichni. Pouze nemusíme umět oddělit svoje od cizích. Je vůbec myslitelné něco jako cizí myšlenka?

V plotě je díra – jinak je ale dobrej! Ujel bus – jen o minutu! Omyl v čísle účtu – jen o číslici! Lež jako věž – a nikdo o ní neví!

Je dost věcí, které vzniknou jen tím, že se na ně začne myslet. Třeba válka.

Když máš pocit, že se blíží infarkt nebo mrtvice, zkus být šťastný za každou cenu.

Nikdy v životě nestůj na obou patách.

Nikdy v životě nevystrkuj zadek. Dokonce ani při předklonu.

Vždycky měj mírně zataženou bradu, až ti to malinko zbystří pohled.

Nikdy se netoč za pohledem jenom očima nebo jenom hlavou, ale vždycky celou tankovou věžičkou ramen.

Vždycky se přesvědč, že nemáš zatnutý gluteus maximus. Nechej ho klesnout.

Vždycky musíš vědět vzdálenost a úhel k druhému.

Nikdy v životě nestůj s dozadu propnutými (zamčenými) koleny. Ani neměj zamčený loket.

Jakmile z celého těla nejvíc spěchá hlava, stáhni ji zpátky a dopředu posuň pánev.

Zavírej za sebou dveře.

Vždycky si pamatuj, kam jsi pokládal hrnec dnem.

Nikdy nedělej dvě věci zároveň. Leda bys dělal dvojvěc.

Při vážení vtahuj břicho.

Chci se naučit polohu planet a souhvězdí tak, abych věděl, že teď mám například v nohách Saturn.

Projeď Prahou, jeď bez držení, nedotkni se madel, pásů na schodech v metru, ničeho.

V noci nechoď při zdi.

Nechoď pod okapem.

Jinoch viděl královnu v lesní tůni, ta mu za trest dovolila si na všechno vzpomenout jen jednou. Vzpomenutím se vzpomínka vymazala.

Přání ať jsou závazná, za štěstí zdraví ať se zaručujeme, nejlíp tím samým vlastním. Za dobrý den bychom měli převzít plnou odpovědnost.

Jeníkovi řekl Vladimírek (5): kdybych teď umřel, byl bych pořád tak mladej?

Katka říkala, že Ríša (10) pravil: Smrtko, tvé dítě je ve mně, a až umřu, tak se probudí!

Máš dlouhé vlasy a češeš se jednou za uherský rok? Můj vynález: česej se ve vaně pod vodou.

Klíče pod stále rafinovanějšími rohožkami. Klíč se ovšem nedá doopravdy schovat.

Bez brýlí vidím svět čím dál rozmazaněji, ale to, jak vidí někdo jako já v mém věku, vidím zcela přesně.

Věta se poslouchá postupně, ale rozumí se jí naráz. Pro porozumění se jde dokonce kousek nazpátek.

Obraz se ukáže naráz, ale spatřujeme ho postupně, jako by původně nebyl celý vidět.

Když na něco myslíš, mysli i na opak. A zda to má víc různých opaků. Mysli na to všechno jako na jednu věc; zkus myslet i na její opak.

Kvanta ve fyzice znamenají, že energie se sype jako písek. Síla se počítá na kousky.

Příborovým nožem čti zprávu na spodní straně podšálku, na lžičce sleduj, co se děje za tebou.

Na stejné cestě zkus vstoupit do stejných kroků jako předtím.

Když ti druhý tyká, tykej mu taky, bez ohledu na jeho stáří a důstojnost. Výjimky lze občas připustit.

Nikdy nezjistíme, jestli i ostatní mají duši, zároveň svoji duši bychom bez ostatních neměli jak zjistit.

Rodič měl rodiče, ti měli rodiče atd. Potomek měl potomky, ti měli potomky atd. Spatři tvar obou těch dvou opačných pyramid současně.

Po cestách nejezdí jen auta. V divočině bylo těžké cestu rozlišit od pozadí, dnes se od cest ani nedá odhlédnout, jezdí po nich myšlenky.

Sbírej dobré důvody. Čím víc se jich sejde, tím menší důvod k rozhodování.

Ryj tak, abys hlínu posunoval do svahu nahoru.

Dvacetiletý stromek na jedno přiložení do kotle.

Spíš než kruhy jsou letokruhy kužely naskládané na sobě, jako kelímky.

Větrný vír v lese se objevuje na stejném místě, strom tam už není, ale vír tam patří.

Loni jsem Praze nedal pět tisíc za roční jízdenku, nekoupil jsem víc než 10 lístků, načerno nejezdím, všude chodím pěšky, odmítám Opencard.

Jednoho roku jaro nepřijde a bude zase doba ledová.

Vladislav Zadrobílek

jiskra v oku

osobnosti

Omlouvám se, toto je další smuteční promluva – ale sešlo se to tak – dokonce ta dvě smrtelná lože si v mé hlavě asi týden konkurovala… – vždyť blízkost byla v obou případech ta největší.
Nebyl jsem v tom zdaleka sám, v časopise Tvar k Vláďovi Zadrobílkovi promlouvají i další lidi.

Číst dál jiskra v oku

rozhovor s D. Ž. Borem pro Tvar

časopis Tvar

Ještě jsem ho nečetl, nevím, kde se dá Tvar koupit, zkoušel jsem to po trafikách, vůbec ho neznali (ale u Vládi mám autorský výtisk). Proto snad neublížím distribuci Tvaru, když sem rozhovor vlepím. Přitom jsem hned po vyjití dostal čtyři maily a ohlas na kokolia.cz, takže čtenářstvo Tvaru je překvapivě čilé.
Přetiskuju to ve verzi, kterou jsem měl na počítači, možná, že pak ještě došlo k redakčním zásahům, takže se omlouvám za případné chyby a rozdíly.

Číst dál rozhovor s D. Ž. Borem pro Tvar

Hodinu a půl mluvím o tom, čemu nerozumím.
Tohle měla být pozitivní zpráva na ČT2!
Jana Chytilová natočila rozhovor pro kulturu.cz na Čt2.
Jana Klusáková natočila dvoudílný rozhovor pro Týden v kultuře na ČRo.
Rozhovor Ivany Veselkové na rádiu Wave v Odpolední session