ahoj, nevim jak to funguje, ale treba to k tobe dorazi: prekvapil me ten blog, nadchlo mne ze je, ctu v nem. Ale druha, stara otazka, kterou ja i Ctibor Pavel mame zasutou, se tim otvira sireji. Mas casto velmi kontrastni vize. Prevlada u mne snaha jim porozumet, ale jsou nekdy prilis kontraverzni. Co mne prveho napada, abych ti to priblizil? Treba: „informace skodi etc.“ kontra „probuzeni, ocista divaku tim, ze se divaji na jeden porad ve stejnou chvili“, tomu druhem ze sve prakticke zkusenosti nemuzu verit, ci „koukani na televizi, poznavani tak, aniz bychom se pohli zmista – pozname cely svet“, jako parafraze z Tao te tingu, ze nepujdeme do vedlejsi vsi a neuslysime jejich kohouty a pod. Proste ten blog mi dava tu otazku, ze jestli ten technicky styl – blogu – sam o sobe, neni necim dosti mimo hmat, mimo to Laoceovo. Pavel Ctibor je inteligentnejsi nez ja tak snad ti to bude umet nekdy lepe napsat. ja to asi neumim, asi nebude pochopitelne. Jen vidim ten blog, a pred casem mimodek zjistil, ze jiny, P.C. to zachytil obdobne. Je to aspon krapet jasne? Stesti a zdravi! Martin Vlcek
Ahoj Martine!
Vítám tě do bloku a zdravím i Pavla Ctibora! Dovolil jsem si přesunout tvůj dopis ze „vzkazů“ sem do bloku – ve vzkazech to čtu jenom já, zatímco když to napíšeš jako komentář, tak ho můžou číst všichni. Snad nevadí, že vzkaz přesouvám.
Je dost možné, že tvou otázku bez otazníku skutečně nepochopím, když tak se předem omlouvám. Připadá mi, že se tážeš po tom, jestli blog jako médium není náhodou podobně záludný, jako můžou být jiná média. A myslím, že ani nepředpokládáš, že na to budu nějak odpovídat, protože pak bych v lepším případě odpověděl něco z toho: ano, možná ano, možná ne, ne.
Pro ostatní připomenu, že cituješ z rozhovoru s S.M. Bumfeldem pro Vokno, který je momentálně tady: http://kokolia.cz/kokopedia/index.php/Prozřen%C3%AD_Vladim%C3%ADra_Kokolii%2C_1993%2C_Vokno
Lao Zi zněl extrémisticky už v době, kdy se Dao de jing objevil. Je to provokativní spisek, popisující ideál, který už v té době byl nedostupný. Připomíná mi to idylu marxistické „doby prvobytně pospolné“, jakéhosi komunizmu bez fabrik. Mnohé civilizace se rozvzpomínají na Zlatý věk, kdy lidi byli lepší a vztahy nezkažené. Lao Zi vytvořil ze Zlatého věku doktrínu, která dneska možná může v něčem rezonovat s ekolologickými ideály, ale možná ještě lépe s totalitními systémy a jejich dozorem nad „nadbytečnými informacemi“. Komunikace přesahující malou komunitu škodí dobré vládě a nakonec i lidskému štěstí. Omezenost Lao Zi aplikuje jako dobrodiní na prostý lid, avšak vládce, neboli čtenář Dao de jingu, zůstává jako rafinovaný manipulátor s jejich obzorem. Na to se myslím moc neupozorňuje.
Na začátku 80. let jsem začal být značně podezřívavý vůči „zdvojením“. Myslel jsem tím snad náhradní světy, které vznikají přehnaným uvědomováním, reprodukováním obrazů, prožíváním textů. (Když mi teď nebude rozumět, bude to částečně i tím, že si sám zpětně moc nerozumím.) Snad bych to mohl zkusit vysvětlit na příkladě, kdy se pokouším něco namalovat, a v jednom případě to bude napodobenina, neboli lež, možná krásná lež, něco, co se snaží nějak vypadat, ale ve skutečnosti není s původní věcí spjatá jinak, než pouhou vizuální příbuzností; v druhém případě ale může jít o prodloužení věci až do té malby. Tady naopak vzhled nebude tím rozhodujícím, nýbrž jím bude fakt, že malba „skutečně“ vyrostla z původní věci. Co má malíř dělat, aby nenapodoboval? Já nevím, nemám na to jednoduchou (verbalizovatelnou) odpověď, ale snažím se o to od té doby.
Byl jsem přesvědčen, že reprodukce obdobně likvidují originály, románové příběhy ničí každodennost a uvědomování deklasuje čerstvost života. (Na to, jak francouzské romány jakéhosi De Kocka – nebo jak se jmenoval – zbavují ruské slečny smyslu pro realitu, opakovaně upomíná Dostojevský.) Když chceme žít v napojení na živou skutečnost, zjistíme, že potřebujeme být trochu blbí, jinak budeme mít místo věci před očima její reflexi. Měl jsem zato, že je nutno zabránit všem zdvojením, a vůbec násobením, jakoby svět byl jen jeden, a mnohost v něm správně vznikala leda dělením. Usiloval jsem, a myslím celkem úspěšně, abych se prakticky zbavil potřeby rozlišování subjektivního a objektivního – tato dvojice je bezpochyby zdrojem Velkého Průseru. Ordinoval jsem si krizové vidění, záměnu slov, vypuštění paměti (atd., všechny možné techniky na zčerstvení pohledu, třeba o tom ještě někdy bude řeč), ale pak mi začalo připadat jako zrada i třeba jen focení obrazů – na které jsem ale stejně neměl peníze. A stejně tak jsem odmítal prožívat zprávy o tisících mrtvých někde v Africe – leda bych měl možnost prakticky pomoct přeživším. (Ostatně Warholovo sto je víc jedna je právě u znásobené smrti nesmyslné, každá smrt je jenom jedna.) Vedl mě odpor ke všem i jen náznakům odchodu ze skutečnosti do náhradního světa. Slovo virtuální se ve svém dnešním významu tehdy nepoužívalo, ale byl to vlastně virtuální svět, který jsem se snažil systematicky odmítnout. Virtuální nejen ve smyslu počítačové simulace, ale ve vytvoření jakékoli nápodoby, což je ve značné míře doména umění.
Svůj tehdejší stav bych popsal jako pokus o návrat do Zlatého věku, o nemožný pokus dostat se před moment kousnutí do Poznání, o praktickou aplikaci těch asi nejmíň populárních stránek Dao de jingu, v nichž se vzdává chvála omezenosti.
Co chci říct touto sebestřednou pasáží (celý tento blog je přirozeně sebestředný), která asi ani nevypadá, že se vztahuje k tvé poznámce, je nejspíš to, že ani v tomhle období, kdy jsem se vědomě pokoušel pěstovat odpor vůči tomu, co je, jak říkáš, „mimo hmat“, co nemá kořeny, nýbrž je jen naklonovanou skořepinou, jsem neměl jednoduchou metodu, jak určit, co je co. Jinak by to byla obyčejná ideologie. Věděl jsem, že některé obrazy věc napodobují, jiné že ve věci pokračují, ale musel jsem to zjišťovat pokaždé nanovo, nedalo se na tom základě založit masové obrazoborectví.
Co za žánr je blog, jak se v něm dá nebo nedá lhát, taky právě zjišťuju.
Přidat komentář